Povídání o výstavách ptactva - EXOTA Olomouc, Exotika Lysá nad Labem

Jsem to ale pako, ne, že bych snad ztratil sako, jsem však stejně rozené pako. Nevím, jak se mi to stalo, ale ze všech bláznovství, které mě mohly potkat, natrefil jsem v nekonečném vesmíru zrovna na ptáky, jejich chov v klecích, s tím spojené výstavy a v neposlední řadě i s tím, že jsem se potkal s mnoha stejně postiženými lidmi, jako kdybych se snad do zrcadla díval. Asi za to může táta, který mě vzal v roce 1947, na výstavu exotického ptactva v pražské botanické zahradě University Karlovy v Praze Na Slupi. Nejspíš se tam vyskytoval jakýsi vysoce nakažlivý virus, oddělen skleněným stropem skleníků od ostatního světa, který nakazil celé moje já a již se nikdy nedá ze mne vypudit. Utěšuje mě, že je to posedlost veskrze neškodná, která spíše potěší mnohé, nicméně se najdou i tací, kterým může být trnem v oku a budou se všemožně snažit i tohle zakázat. Takovým již svět je. Stejně mě bude na věky těšit, že jsem se vrhnul právě na takovou nicotnost a ne třeba na vývoj kulometů, či atomových bomb, kde by mne nakonec muselo hryznout svědomí, jako tohodle toho Sacharova, třeba. Za život jsem viděl výstav exotického ptactva opravdu bezpočet a na hodně z nich působil i jako posuzovatel ptáků. Díky tomu jsem se dostal i na místa, kam bych se jinak v životě nikdy nepodíval. A je jedno, jestli to bylo daleko nebo přímo za humny. Do belgického Mechelenu nebo do Mrákova, támhle na Chodsku. Také jsem se na instalaci mnohých výstav nějakým způsobem přímo podílel, třeba jsem potom dělal čtyřicet katalogů výstav v té pražské BZUK. Ta zkratka znamená botanická zahrada Univesity Karlovy, já si však na věky budu pamatovat pokladníka KPEP, soudruha Poláčka, který ji důsledně používal i v hovorové mluvě. Zkuste si to také předříkat nahlas, možná to i ve vás probudí lepší vzpomínky.

O výstavách v Olomouci a v Lysé nad Labem

V letošním roce se po nějakém delším odloučení konaly ke konci roku u nás hned dvě velké výstavy exotických ptáků a to v Olomouci Exota Olomouc a v Lysé nad Labem Exotika 2023. Dvě výstavy, kde jsem se ještě v nedávné minulosti musel vyskytovat. Vystavoval jsem se tam a také i posuzoval. Tak letos již ne. Ačkoliv jsem onehdá sloužil u pěchoty, přestalo mě to najednou nějak chodit a cítím se lépe vsedě než ve stoje. Pěší túru okolo klecí bych již nezvládnul. Přesto ta atmosféra těch výstav, ku mně nějak dovanula. Byly mezi nimi nějaké rozdíly? Byly i nebyly.

Nejpodstatnější rozdíl mezi těmito dvěma výstavami vidím v tom, že ta olomoucká měla tištěný katalog. Kdežto ta z Lysé měla katalog přístupný pouze na internetu. Olomoucký mi leží na stole, přístupný kdykoliv si na něco vzpomenu. Mohu si v něm zaškrtnout nebo vybarvit cokoliv mě napadne a může to zaujmout někoho třeba i za sto let, když se bude snažit studovat historii. Ten z Lysé je sice přístupný na internetu, ovšem za dva dny jsem se na něho nedostal. Musel jsem telefonovat bratrovi, který mě nakonec dovedl k úspěšnému otevření. Netroufám si ovšem tvrdit, že totéž zvládnu i na podruhé. Chovatelská obec však ví dobře, že tištěné slovo je černé na bílém a dávno je známé i české pořekadlo, že co je psáno, to je dáno. To, co je jenom na internetu, tam sice může viset i na věky, anebo také může zmizet ze dne na den. Zkuste si najít na internetu, která asi výstava měla v BZUK největší návštěvnost a kolik se asi na ní prodalo během čtrnácti dnů tištěných katalogů? Aniž bych to hledal, tuším, že to byla výstava v roce 1977, kdy před pokladnou stála dobře sto metrů dlouhá fronta. Katalogů se prodalo na tři tisíce. A víte proč? Protože jakýsi L.H. (jmenovat jej dnes nemůžete, to byste mohl porušit jeho práva) přivezl tenkrát z Kuby dva páry kolibříků. Nevídáno, neslýcháno. Nikde jinde jste je vidět nemohli. Na internetu to samozřejmě nenajdete. Za to tam dodnes visí zmiňovaný L.H. jako mezinárodně hledaný zločinec, člen mezinárodní bandy pašeráků papoušků, Interpolem hledaný. Tam jej nahlásila jistá paní Ř., mimořádně zapálená bojovnice proti takovémuto zlořádu a státní úřednice, kterou jsme platili všichni ze svých daní. Inu, co jedno oko potěší, do druhého jako když prstem dloubne. A tak pořád dokola.

Lori mnohobarvý na letošní výstavě Exota Olomouc, kde bylo k vidění 4000 zvířat ve 300 druzích Foto: Václav Nedělka

Samozřejmě si dovedu představit, proč se nedělá katalog a jinde zase ano. Konec konců nejde jenom o peníze, i když o peníze jde vždy v první řadě. Jde také o lidi, kterých je u nás stále méně „na práci“, jak dříve. A vůbec o výstavách ptáků.

V reklamě se třeba říká, že taková výstava jako v Olomouci, je největší svého druhu v Evropě. Svým způsobem je to pravda. Avšak. U nás se takovým výstavám říkalo propagační. To bývalo specifikum našeho chovatelského prostředí a potom také v NDR. Zatímco drobné astrildy jako tygříčky, zlatoprsky nebo vlnkované jste mohli koupit za pakatel v Mnichově v zoo koutku každého obchodního domu, u nás jste za nimi museli holt na výstavu. Na západ od nás nemělo smysl pořádat výstavy propagačního charakteru. Tam se pořádaly výstavy, kterým se u nás říká soutěžní. Nejdříve místní, potom národní a nakonec se začaly pořádat světové šampionáty a vznikla kvůli tomu i mezinárodní organizace C.O.M. , Confederation ornitologic mondial. Prostě kvůli tomu, aby se nějak dalo porovnat, kdo je v chovu ptáků právě lepší. A musely se stanovit kritéria, podmínky, za kterých se bude soutěžit. Tyto podmínky ovšem platí jen pro tyto světové šampionáty, aniž by se podle nich postupovalo i při národních soutěžích. Dokonce soutěžní podmínky platí vždy jen pro následující šampionát. Při každém šampionátu se koná současně i kongres, na kterém se dolaďují podmínky příštího šampionátu. Hovoří se přitom francouzsky, takže jsem z toho nic neměl. Umím totiž v tomto jazyce počítat jen do deseti, a jak se řekne jedenáct, ne a ne si zapamatovat. Naposled tomu rozuměl pan Dr. Schnapka z Olomouce, který také vyžehlil všechny nesrovnalosti světového šampionátu v roce 1980. Aby bylo jasno, ani takový šampionát C.O.M. není v žádném případě výstava propagačního charakteru. Je to vždy soutěž. To znamená, všichni ptáci jsou po jednom umístěni v tak zvaných soutěžních klecích a jsou hodnoceni.

U nás, i v současnosti jsou všechny velké výstavy v podstatě rozděleny na dvě části. Ta větší a pro nás jaksi důležitější, je ta všeobecná část, kdy jsou ptáci prostě vystavováni, předváděni. Můžeme vidět ptáky jaksi všeobecně známé, ale také nějaké novinky, kterými jsou obvykle nějaké zcela nové, právě vyšlechtěné barevné mutace. Ty bývají samozřejmě drahé a na to jsme vždy slyšeli. Pak mají tyto naše výstavy tak zvanou část soutěžní. Tady to bývá o něco skromnější a to jak co do počtů soutěžících, tak i co do kvality exponátů. Musíme si být ovšem vědomi toho, že jsme ohraničeným územím s omezeným počtem obyvatel a samozřejmě i počtem aktivních chovatelů, kteří se snaží vychovávat ptáky co nejvyšší kvality. Ta soutěž prostě krapítko drhne, ponejvíce na malém počtu soutěžících. Před časem se třeba konal světový šampionát v německém Porto Westfalica. Soutěžilo asi 24 tisíc ptáků. Při vstupu do veletržních hal znělo neustálé štěbetání ptáků jako hukot Niagáry. I při takovém, pro nás nepředstavitelném počtu soutěžících, vystavených ptáků, se našly kategorie, kde vítěz a tři další v pořadí nejlepší ptáci nebyli vyhlášeni, protože nebyl dostatečný počet soutěžících. Nejlépe se to vysvětlí na malinkém vtípku. Byl jsem druhý na mistrovství světa, říká jeden. Druhý se ptá: kolik vás bylo? Dva, zní odpověď. Takže jsi byl poslední! Máte-li větší obec vystavovatelů, soutěžících, je to o něčem jiném. Když jsem před časem byl v Augsburgu na Bundeschau, celoněmecké to výstavě, soutěžilo v sekci evropských ptáků na 200 vystavených stehlíků. Nemusím tak snad dodávat, že to bylo o něčem jiném.

Jelikož jsem ani na té jedné naší letošní výstavě nebyl, nemohu a také ani nechci obě tyto výstavy nějak srovnávat. Přesto nějak mohu. V první řadě mě těší, že stále ještě někdo u nás dokáže postavit skutečně větší výstavu. Není to jednoduchá ani laciná akce. V celé Praze nenajdete žádný dostatečně velký prostor, kde by se taková akce dala uspořádat a samozřejmě také zaplatit. Můžeme být šťastní, že v blízkosti Prahy se takový prostor nachází a také se našel investor, který to tady začal provozovat. Sice pro nějaké mistrovsví světa s dvaceti tisíci účastníky by to výstaviště svou kapacitou nestačilo, ale nesmíme se rouhat. V Olomouci je to jako přes kopírák. V Brně je sice asi naše největší výstaviště, ale není nikdo, kdo by to dokázal zaplatit. Suma sumárum, obě naše letošní největší výstavy jsou si v různých kategoriích, které bychom si snad vymysleli pro jejich srovnání, rovny.

Za pozornost však stojí jedna okolnost. Můžete si toho dobře všimnout, pokud si pročtete oba katalogy. Jsou to vystavovatelé. Těch není sice nekonečný zástup, ba naopak, ale všimněme si dobře opakujících se jmen vystavovatelů. Takových, kteří vystavovali jak v Lysé, tak i v Olomouci. Museli jet nejméně dvakrát tam a zase zpátky. Jednak to něco stojí a také musí obětovat svůj čas. Na takových lidech všechny podobné akce stojí, ovšem někdy zase i padnou. Známe po celé Evropě dost dlouho zavedených akcí, výstav, burz, kterým najednou došel dech. Staří bojovníci toho měli najednou dost, mnohým odešlo zdraví a nových se najednou nezrodilo dost. Mohou vás zradit i maličkosti. Výjimečná akce dokáže nabudit i větší zástup, potřebný k jejímu uspořádání. Akce opakující se, může ztratit i více pracovitých rukou, které nejsou dost nabuzené. Nikdy nesmíte zapomenout, že výstavy exotických ptáků stojí na naprosté dobrovolnosti vystavovatelů. Nikoho nemůžete nutit, aby vystavil svoje vlastní svěřence tady, nebo kdekoliv. Naštěstí se až dosud našlo vždy dostatek skutečně zanícených, pro které marně hledám vhodný název, abych snad někoho neurazil.

Sám o sobě mohu říci, že jsem opravdu pako, jednající přes hranu vlastního rozumu. Třeba v roce 1977, kdy jsem nečekaně získal výjezdní doložku k cestě na západ, na kterou jsem neměl peníze a musel si je půjčit, protože taková šance se neodmítá, se dalo ve Švýcarsku koupit zlato tak lacino, že bych se byl zahojil na léta dopředu. Ne, musel jsem koupit v Holandsku ptáky, s kterými byly natolik nepředvídatelné komplikace, že bych se fackoval ještě dnes. V těch časech se tady u nás nedal bez potvrzení koupit ani snubní prstýnek.

V současnosti si docela s potěšením pročítám tištěný katalog z Olomouce, třeba seznam vystavovatelů a spokojeně si broukám: hele ho, jak je furt čilej, vystavuje tady i tam, kdo by to do něho řekl? A takových je povícero. Zdá se, že po nějaké té době covidové se obě akce docela povedly a nedá se říci, která snad byla lepší. Protože v takovém okamžiku by zase ta druhá musela být horší. Jen ten netištěný katalog z Lysé považuji za chybu. Každý, komu jen na prezentaci malinko záleží, mívá svojí tištěnou vizitku. Konec konců vám ji vytiskne kde kdo na počkání. Reklamu z internetu odvane čas tak rychle, že ji ani nestačíte dočíst.

Tak jak nám obě výstavy nakonec vykrystalizovaly, co do svého umístění jedna v Čechách, druhá na Moravě, odpovídá to asi nejlépe možnostem jak vystavovatelů, tak i návštěvníků. Těžko si lze vůbec představit, že by se do Olomouce nahrnuly natěšené davy Chodů, to je příliš daleko, Valaši také nemají Lysou právě za humny. Obě výstavy žijí hlavně ze svých spádových oblastí. Předpokládám, že obě výstavy nakonec nebyly prodělečné, což může všechny těšit a měly by přemýšlet o tom, jak to všechno podpořit do budoucna. Nelze pasivně přihlížet pokusům, plynoucím z naprosté neznalosti, kdy se někteří jinak potrefení snaží kde co zakazovat. Každá živoucí bytost má právo na obranu. Pořadatelé, kteří jsou schopni uspořádat natolik složité akce, jako byly tyto obě výstavy, by měli přemýšlet o vytvoření nějakého účinného, schopného, varovného systému, který by zavčas reagoval na všemožné snahy zákazů. Dosud se dozvídáme o takových snahách se zpožděním a organizovat záchranné protesty se pak může minout účinkem.

Nakonec se dá konstatovat. Sláva, chovatelství nám stále žije a můžeme doufat, že příští rok obě výstavy zase uvidíme. Kdybych věděl, kde zaparkovat, mám cukání, že bych se tam také doplížil.