Usazování, párování a plemenitba holubů

Usazování holubů

Přenesení do zcela nového prostředí je pro holuby silným zážitkem, ale nejednoho překvapení se může dočkat i chovatel. Vůbec nelze doporučit mít v holubníku pouze jeden pár holubů. Holub je, jak známo, hejnový pták, takže by při volném chovu jistě zanedlouho nové obydlí opustil. Proto je vhodné opatřit si hned zpočátku alespoň tři páry holubů. Potíže bývají i s usazováním holubů. Dospělí holubi mívají sklon vracet se do svého mateřského holubníku, a tak je pro začátek lepší pořídit si mladé jedince nebo holoubata, která zatím volně nelétala. To platí zejména u poštovních holubů. Někdy se doporučuje nechat nový pár zavřený tak dlouho, až usedne na vejce nebo až se mu vylíhnou první holoubata. Někteří chovatelé umísťují před výletový otvor holubníku klec, takzvanou usazovačku, odkud mají noví holubi možnost seznámit se s okolím. Po 10-14 dnech tím získají pocit sounáležitosti s novým obydlím a pokládají ho za svůj domov. Někdo též svazuje holubům před prvním vypuštěním několik ručních letek v jednom či v obou křídlech, a tím jim znesnadní létání. Teprve když si holubi zvyknou na okolí, je možné dopřát jim úplnou svobodu. Svázaní holubi se ovšem často stávají snadnou kořisti koček či jiné škodné.

Párování

Každoroční překvapení až starosti připraví chovateli i párování holubů. Již bylo zmíněno, že holub je monogamní pták. To znamená, že vytváří pár s jedním partnerem, kterého si sám vybere nebo kterého mu určí chovatel, a v tomto svazku, není-li nějakým způsobem přerušen, vydrží po celý život. Holub se běžně dožívá deseti i více let, výjimkou jsou holubi dosahující stáří kolem 20 let. V řízených chovech a hlavně tam, kde má chovatel možnost na podzim holuby od sebe rozdělit podle pohlaví (na tuto možnost by mělo být pamatováno při stavbě holubníku), se přistupuje k párování holubů (k záměrnému sestavování chovných párů) v předjaří každého roku. K párování použijeme speciální klece, tzv. párovačky, nebo přímo hnízdní budníky, které jsou zvenčí uzavíratelné. Pokud byli holubi drženi celou zimu odděleně od holubic, vytvářejí se nové páry poměrně snadno. Někdy se však k sobě loňští partneři úporně vracejí a je téměř nemožné z nich nové páry vytvořit. V takových případech pak není jiné řešení, než jednoho z „až za hrob věrných" holubů z nežádoucího páru z holubníku odstranit.

Někdy se však mohou vyskytnout i případy, kdy pár spolu vytvoří dva samci či dvě holubice. Stává se to zejména v případech, kdy v jednom holubníku je vícero lichých jedinců stejného pohlaví. Takový stav je z chovatelského hlediska naprosto nežádoucí a není snad chovatele, který by ho toleroval. Řešení v těchto případech je jediné-jednoho holuba (holubici) z takového páru z holubníku taktéž odstranit a druhého se pokusit obrátit na tu pravou víru". Ale ani to se pokaždé nemusí podařit...

Plemenitba

Chovatel, který ve svém chovu sleduje konkrétní cíle (užitkové, šlechtitelsko-výstavní, sportovní a další), vytčené mety rychleji dosáhne cíleným sestavováním chovných párů, pokud využije nejen svých znalostí o původu, vlastnostech a schopnostech jednotlivých holubů, ale i základů holubí genetiky. Této problematice se zde není možné hlouběji věnovat. Zmíním pouze, že všechny exteriérové znaky, vlastnosti a schopnosti holuba jsou dány jednak dědičností, včetně variability, jednak vlivy vnějšího a vnitřního prostředí. Znaky nebo odchylky od nich, vzniklé na základě působení prostředí, nejsou dědičné. Holubáře tedy zajímají především ty znaky, které dědičné jsou, a přenášejí se z rodičů na potomstvo. Důležité proto nebývá, jak rodiče vypadají (jakého jsou fenotypu), ale jakou v sobě mají geneticky zafixovanou schopnost dané exteriérové znaky, vlastnosti či schopnosti přenášet na své potomstvo (jaký mají genotyp).

Dnešní nauka o dědičnosti je postavena na základech položených koncem 19. století J. G. Mendelem. Obvykle je formulována do tří zákonů-zákona o identitě reciprokých křížení (všechny dědičné znaky se na potomstvo přenášejí shodně, ať je jejich nositelem otec nebo matka), přičemž některé znaky převládají nad jinými (jsou nad nimi dominantní), jiné jsou potlačovány-ty se nazývají recesivní. Některé znaky jsou však jen částečně dominantní, takže v jejich případě budou mít potomci v první generaci znaky intermediární, stojící přibližně uprostřed mezi znaky, které měli oba jejich rodiče.

Některé ze jmenovaných faktorů mají též účinky semiletální (snížená líhnivost a životnost) až letální (smrtící), zvláště např. al, pd a L. Vysloveně vadné, semiletální až letální jsou další známé faktory: nerozvinuté peří (Porcupine - p), plovací blány mezi prsty (Webfoot - w), čtyř/pětiprstnost (Extra toerepeat-f), hrubá struktura peří a kůže (Scraggly-sc), achondroplazie (zkrácenost - ac), zmenšení oči, slepota (Microphthalmia - mi), snížená viditelnost (Clumsy – cl) a pohybové vady (Ataxia at). Všechny jsou jednoduše recesivní a nejsou pohlavně vázané.

Druhý Mendelův zákon se týká čistoty gamet a objasňuje štěpení, třetí pak popisuje volnou kombinovatelnost dědičných vloh. Výzkumem působení tohoto třetího Mendelova zákona bylo zjištěno, že některé znaky jsou na sebe více či méně vázány, tj. vždy se dědí společně, nebo se od sebe jen málokdy oddělují.

Zvláštním případem vázanosti znaků je dědičnost pohlavně vázaná. Platí pro všechny znaky, pro něž jsou vlohy umístěny v pohlavních chromozomech. Holub má dva geneticky plnohodnotné pohlavní chromozomy, a tím i dvojmo vlohy pro znaky pohlavně vázané. Holubice však má jen jeden pohlavní chromozom, takže vlohy pro znaky pohlavně vázané má jen v něm, a tak je v nich čistokrevná. Z toho vyplývá, že holoubě samčího pohlaví dědí znaky pohlavně vázané jak po svém otci, tak po své matce, kdežto holoubě samičího pohlaví tyto znaky dědí jen po svém otci.

Využívání těchto zákonů v chovu holubů, respektive v chovech sledujících především cíle šlechtitelsko-výstavní, může být nejen zajímavé, ale i praktickou pomůckou k tomu, jak těchto cílů snadněji než vlastním empirickým snažením dosáhnout. Avšak proniknout do tajů holubářské genetiky není jednoduché a pro mnohé holubáře je studium literatury o ní, v níž se nelze obejít bez použití různých genetických symbolů, na první pohled materií příliš složitou.

Příbuzenská plemenitba, zvláště úzká, zužuje genetické založení a často bývá provázena snižující se plodností či životností potomstva. V zásadě ji nelze odmítat-může totiž vést k rychlému dosažení vytknutého šlechtitelského cíle, může však být i cestou k určité degeneraci. Při té nejužší příbuzenské plemenitbě je vhodnější spojovat například otce s dcerou či matku se synem než vlastní sourozence.

Často je též v chovech holubů používána liniová plemenitba, která spočívá ve vytvoření dvou anebo i více krevních linií, v nichž holubi navzájem nejsou příbuzní, ale svými exteriérovými znaky, vlastnostmi či schopnostmi dávají předpoklad rychlejšího dosažení vytčeného cíle. Uvnitř těchto jednotlivých linií se pak zpětně kříží blízcí příbuzní (viz výše) a získá se tak čistá dědičnost v co možná největším počtu znaků.

Opakem příbuzenské plemenitby je meziplemenné křížení, kdy spojením dvou čistokrevných jedinců různých plemen dosáhneme heterózního efektu, což znamená, že potomci jsou zpravidla životnější a plodnější než jejich rodiče. Tento způsob křížení je využíván především v užitkových chovech holubů.