Astrild rudokrký – Emblema pictum (Gould, 1842)

Ornitologie je věda, která se zabývá studiem ptáků. Těch je však po celém světě okolo deseti tisíc různých druhů. Je proto vcelku pochopitelné, že je nikdo na vlastní oči vidět všechny nemůže. Již proto je ornitologie ve vysoké míře vědou hypotetickou, která se zabývá studiem spíše odborné literatury, než skutečným studiem živých ptáků. Základy nauky o ptácích se sice vyučují i na přírodovědeckých fakultách universit, avšak jen ve zkrácené podobě. Bylo mě řečeno jedním absolventem, že prý dva semestry. Pokud tedy chce někdo lépe rozumět ptákům, musí být pilným samoukem. Před časem byla v tom našem rybníčku vyvolána polemika, kdo že je skutečně profesionálním ornitologem? Ona je to opravdu těžká otázka, protože i v ornitologii je tomu tak, jako v jedné Werichově pohádce, kdy vedle sebe žili rybář a mlynář, oba potřebovali k životu vodu, ale každý jinak. Dnes máme třeba tak zvané terénní ornitology a chovatele. Kdysi byl za předního českého ornitologa považován docent Dr. Waltr Černý. V první polovině sedmdesátých let minulého století mě osud přihrál situaci, kdy jsme delší dobu seděli okolo jednoho stolu a vedla se diskuse mezi chovateli a předním ornitologem o českých jménech některých skupin ptáků. Dodnes mě utkvělo v paměti, jak opatrně se pan Dr. Černý vyjadřoval, když si dobře uvědomoval, že s ním hovoří lidé, kteří o několika málo druzích ptáků mohou vědět více než on sám. Nedávno situaci komentoval pan Dr. Pavel Brandl v časopise Živa vtipem o náhodném setkání švýcarského ovčáka s molekulárním systematikem, který si spletl ovci s ovčáckým psem. Je záhodno, aby i pohádkoví rybáři a mlynáři, jakož i „profesionální“ ornitologové a chovatelé nacházeli společnou řeč. Protože nikdo nemůže vědět všechno, musíme si i my, chovatelé, povídat o ptácích, třeba až z druhého konce světa. Dnes to bude o ptácích, původně právě až z druhého konce světa, které nám mohou třeba i zakázat chovat s odkazem na ochranu přírody Austrálie, ačkoliv v současnosti jde o rodilé Evropany. Naši dnešní astrildi rudokrcí, jsou dnes v Evropě domestikovaní ptáci, kteří všichni pochází z klecí chovatelů. Pravda, patří mezi druhy australských ptáků, kteří jsou v chovech „vzácnějšími“ než druhy jiné, jaksi v Evropě domestikovanější než tito. Nicméně kvůli úspěšnému australskému zákazu vývozu přírodnin je můžeme považovat za opravdu domestikované. Jaká je situace v našich chovech v současnosti bohužel nevím, nicméně v nedávné minulosti jsme se s těmito ptáky na našich výstavách již setkali. Mám je totiž vyfotografované a jejich obrázky předkládám.

Astrild rudokrký samec Foto: Petr Podpěra

Astrild rudokrký – Emblema pictum (Gould, 1842)

 Astrildy rudokrké poprvé popsal a pro ornitologickou vědu objevil anglický přírodovědec a především ornitolog John Gould. Začínal a živil se zpočátku jako obratný preparátor zvířat, hlavně ptáků. A byl rovněž i zdatným ilustrátorem. V těch časech uměl sice dobře kreslit kde kdo, toto umění se vyučovalo na všech školách, ne jako dnes. Ovšem i v těch časech bylo důležitým prvkem základní nadání, cit a soustavný trénink. John Gould také hodně cestoval, mimo jiné podnikl i cesty do Austrálie, která byla v jeho časech zemí nepoznanou. Nesmrtelnost jeho jména mu však zajistila jedna drobnost. Jednoho z nepoznaných ptáků pojmenoval jménem své manželky. To jméno tomu ptáku zůstalo dodnes, i když mnohdy v přenesené podobě. I u nás asi všichni chovatelé ptáků vědí, že existují drobní, pestří ptáci, které známe pod jménem Guldy. Správně tedy Amady Gouldové. Že John Gould popsal i další druhy ptáků, ví málokdo. Kdyby mě přepadla myšlenka, že bych snad sestavil seznam všech jím popsaných druhů, byla by to nesnadná práce. Mezi druhy, které popsal, patří i dnešní astrild rudokrký.

Zprávu s popisem uveřejnil John Gould v anglickém časopise Proceedings (Protokoly) of the Zoological Society of London 7, str. 17, v roce 1842. Pojmenoval toho ptáka Emblema pikta. Až v roce 1988 přišel Boles s názorem, že druhové jméno je středního rodu, proto je správně pictum. Dnes tedy píšeme Emblema pictum (Gould, 1842). Ta závorka se obvykle píše k vědeckému pojmenování v případě, že při původním popisu byl jeho autorem pták řazen do jiného rodu než dnes, ale můžeme vidět, že i při každé změně oproti původnímu popisu. Vzorek, podle kterého Gould ptáka popsal, pocházel ze střední části pobřeží Západní Austrálie, z místa nazvaného jako Depuch´s Island. V průběhu času byl tento pták řazen i do jiných rodů, například Aegintha (Hypargos) u Russe v roce 1898, či Cayleyna u Aschenborna v roce 1951. Autorem rodu Emblema  je sám Gould, z roku 1842. Nověji se autoři vrátili zpět k řazení J. Goulda. Christidis 1987 nebo Sibley et Monroe 1990. Jsou tu skutečně viditelné rozdíly, aby tito ptáci byli řazeni do monotypického rodu. V současnosti se uvádí, že druh je monotypický, že nevytváří žádné zeměpisné formy. Nicméně byly dříve popisovány zeměpisné formy Emblema pictum coongani Mathews, 1912 a Emblema pictum clelandi Mathews, 1914. Tyto formy jsou v současnosti považovány za individuální variance ve zbarvení hlavy, případně ocasních pér.

Astrild rudokrký samice Foto: Petr Podpěra

Astrildi rudokrcí v evropských chovech

Do Evropy byli tito astrildovití ptáci dovezeni, podle Nicolaie se Steinbacherem poprvé v roce 1869 do Anglie a v roce 1877 do Německa prostřednictvím Christiane Hagenbeck. Jejich dovoz do Evropy v této době svědčí sám o sobě o odolnosti těchto ptáků, protože jejich přeprava se musela konat lodí. Cesta z Austrálie do Evropy trvala několik týdnů a o ptáky se musel někdo starat. Přesto se ti ptáci dostali do Evropy živí. V Austrálii žijí tito ptáci na území, které lze dodnes nazvat územím mimo civilizaci. Jsou rozšířeni od západního australského pobřeží Indického oceánu v pásmu mezi 20 a 25 stupněm jižní šířky směrem k východu až po severozápadní Queensland. Kromě tohoto území se mají vyskytovat ještě na dvou místech v Jižní Austrálii a jednom místě na západním pobřeží, jižně od souvislejšího pásma výskytu. Všechna území jejich výskytu jsou svým charakterem stepní až polopouštní krajiny. Dešťové srážky jsou řídké a sezonního typu. Jsou to krajiny porostlé trávami. Často tyto porosty nejsou ani nijak souvislé. Proto jsou tito astrildi zvyklí pohybovat se po zemi, podobně jako afričtí astrildi křepelčí, koroptví nebo kobylčí. Samozřejmě mohou žít jen tam, kde mají nějaký zdroj vody. Protože mnoho zdrojů vody nejsou v těchto krajích zdroje stálé, jen sezonní nebo příležitostné, jsou tito ptáci spíše nomády a nemají přísně stejné období k hnízdění. Jsou schopní zahnízdit v kterémkoliv období, kdy je po deštích dostatek polozralých semen trav a vody k napití. Ostatně většina druhů ptáků čeledi astrildovitých, i v Africe, hnízdí v období dozrávání trav. Na jiných kontinentech bývá však toto roční období vcelku pravidelné. Dnes leží západní území jejich výskytu při západním pobřeží a i jeho východní část podél silnic, které spojují jih Austrálie s jejím severem. Můžeme tak vidět i fotografie těch ptáků pořízené přímo ve volné přírodě. Z počátku byly tyto kraje natolik „z ruky“, že se to projevilo na vzácnosti těchto ptáků v evropských chovech. Jiné druhy australských ptáků, které se daly nachytat v civilizovanějších krajích na východě, se staly domestikovanými v Evropě mnohem dříve. Například andulky nebo zebřičky.

Astrild rudokrký, mladý pták Foto: Petr Podpěra

Tito astrildi v naší odborné literatuře

V naší, řekněme základní exotářské literatuře, totiž v práci MUDr. Jaroslava Karáska Exotičtí ptáci chovaní v klecích, píše autor: „Byl až dosud – pokud jsou spolehlivé záznamy – jen několikrát dovezen do Evropy, ve větším množství exemplářů r. 1905, 1910 a 1911. Byl v zajetí několikrát vypěstován. Tyto kusé zprávy rozvádí v roce 1970 další z našich autorů Rudolf Vít v knize Cizokrajní ptáci v klecích, vydané jako vnitřní publikace Českoslovenkého svazu chovatelů drobného hospodářského zvířectva. Ta knížka nebyla volně na trhu. R. Vít píše, že Gould objevil tyto astrildy již v roce 1839. To není v rozporu s datem, které se píše při vědeckém popisu. Gould se musil nejprve vrátit domů do Anglie a teprve tam svou zprávu uveřejnil. Dále R. Vít uvádí, že první odchov se zdařil v Anglii v roce 1910. Po první světové válce nebylo o těchto ptácích v evropských chovech ani slyšet a v Austrálii byl pokládán dokonce za vyhynulého. Teprve v roce 1932 měl být znovu objeven a v roce 1934 dovezen opět do Anglie. Pro evropské chovy je ovšem důležité až období po druhé světové válce, kdy byl dovezen až v roce 1951. Od roku 1960 platí zákaz vývozu ptáků z Austrálie, který je striktně dodržován. Kolik se tedy ve skutečnosti dostalo těchto ptáků, za devítileté období přímo z Austrálie do Evropských chovů přesně neznáme, ale můžeme si představit, že jich tedy moc nebylo. Proto můžeme brát v úvahu, že šlo vždy spíše o raritu. Přesto se tito ptáci v chovech udrželi. Nedostatek nepříbuzenské, čerstvé krve byl podle některých zmínek řešen potom dovozem z japonských chovů. Jsme zvyklí představovat si centrum chovu exotických ptáků v několika málo zemích Evropy, odkud se přebytky odchovů vyváží ponejvíce do USA, avšak podle drobných zpráviček z jiných zdrojů, je několik dalších zemí, kde lidé holdují chovu exotických ptáků více než jinde. Třeba amada manilská – Erythrura viridifacies (Hachisuka et Delacour, 1937) byla objevena u kalifornských chovatelů, aniž by ji znala věda, anebo běloprsá mutace u amady Gouldové se poprvé objevila v chovech v Jižní Africe. Další druhy některých astrildovitých jsou součástí avifauny v krajích, kde ještě nedávno domovem nebyly. Mimo jiné i v Evropě. Zdá se tedy, že i „klecní“ populaci astrildů rudokrkých se podařilo stabilizovat. Zajisté se tak stalo i proto, že ti ptáci byli vždy spíše raritou, což znamenalo, že jejich cena byla vždy vyšší a jejich chov tudíž i rentabilní.

K zachování těchto vždy vzácnějších ptáků v evropských chovech však nejvíce přispěla jejich odolnost. Jsou to otužilí trampové, pocházející z krajů, které jsou známé nejvýraznějším rozdílem teplot mezi dnem a nocí. V našich krajích se však nedoporučuje držet je celoročně ve venkovních voliérách. V jejich domovině byla sice naměřena v noci až teplota – 10 stupňů mrazu, je to však suchý mráz. Kombinace vlhkosti a nízké teploty pak škodí. Ptáci ze suchých oblastí nejsou odolní vůči plísním, což je právě případ astrildů rudokrkých, anebo ptáků pocházejících z vysokohorských oblastí. Odchovy astrildů rudokrkých se mají dařit v chovatelských zařízeních s řízeným světelným režimem. Domovina těchto astrildů přiléhá k obratníku kozoroha, což znamená, že délka dne se během roku mění jen nepatrně. V letních měsících u nás se mohou ptáci denně krmit mnohem déle než doma, to pak znamená, že je překrmujeme. To bývá hlavní příčinou neúspěchu v chovu.

Astrild rudokrký, hrdelní znaky mláďat Foto: Petr Podpěra

Krmení

Pokud se týká krmení, nečiní to u astrildů rudokrkých v současnosti žádné problémy. Krmných směsí i jednotlivých plodin jako je proso seté, mohár a další je na trhu dostatek. Veškerá literatura se zmiňuje o tom, že ptáci dávají přednost senegalskému prosu v klasech. Tato plodina se dá pěstovat dobře i u nás a nedozrálé klasy lze dobře skladovat v mrazáku. Zkušení chovatelé vědí, jak napodobit přírodní podmínky v tom smyslu, že existuje doba méně příznivá, až doba nedostatku, oproti době hojnosti, kdy ptáci hnízdí. Příznivá doba k hnízdění ptáků je u nás na jaře a týká se to jak ptáků venku v přírodě, tak i ptáků v chovech. Je příznivá teplota a také hojnost krmení. Všichni astrildovití, kteří jsou v podstatě trávožrouti, když jejich hlavní potravou jsou semena trav, uvítají, když jim do klece dáte dozrávající klasy našich trav. Nejčastěji ovsíku vyvýšeného, srhy, ježatky nebo béru.

Všiml jsem si v katalogu letošní výstavy Exota v Olomouci, že byli vystaveni právě i astrildi rudokrcí. Znamená to, že se v současnosti vyskytují i v našich chovech. Nicméně to jsou stále spíše vzácní ptáci a postavit si vlastní chov, nebude nic zrovna jednoduchého. Ale, jak se říká, odvážným štěstí přeje.

Mapka rozšíření astrildů rudokrkých Foto: Petr Podpěra