Naši holubovití

Holubovití jsou ptáci, kteří člověka od pradávna nad míru zajímali a dodnes zajímají. Původně proto, že jsou to ptáci vysoce jedlí a také pro dávné primitivní lovce byli snadno dostupní. Záhy se však ukázalo, že mají pro člověka i jiné zajímavé vlastnosti. Jeden z druhů holubovitých, který je široce rozšířen na jihu Palearktiky, holub skalní, se nechal člověkem velmi záhy domestikovat a stal se tak praotcem nesčetných plemen domácích holubů, které dnes známe. Samozřejmě se stal i praotcem celé chovatelské discipliny, holubářství. Stal se také jedním z prvních druhů zvířat, když ne již zcela prvním, které se člověku domestikovat podařilo.

Proces domestikace

Proces domestikace je více než zajímavým jevem k zamyšlení. Člověk dokáže všelijaké druhy zvířat přinutit žít v jeho blízkosti a chovat se podle pravidel, která jim vnutí. To je proces do jisté míry násilný. Ale může tomu být i trochu jinak, když obě strany vyhodnotí kladně všechny výhody soužití. U holubů to nebylo žádné násilné zotročení, ale mnohem svobodnější rozhodnutí, když ptáci zjistili všechny výhody života v blízkosti člověka. Ovšemže platili i daň v podobě ztráty života, především holoubat. Tato daň však představovala jen malou protiváhu oproti výhodám, především pak vyššímu stupni ochrany v novém prostředí, možnostem hnízdění a snadnému získání potravy. Je zajímavé pozorovat, nakolik se volně žijící ptáci chovají pragmaticky. A jak se jim takové chování vyplácí. Pokud se zamyslíme nad tím, co se v přírodě okolo nás děje, budou pro nás naši holubovití dobrým studijním materiálem. Právě na nich můžeme v současnosti pozorovat změny chování, kterého si obvykle začneme všímat až následně a neumíme si je dost dobře vysvětlit. Rozhodl jsem se napsat o našich holubovitých z jiného, mnohem prostšího důvodu. V poslední době jsem získal nějaké jejich fotografie, které doplní text. Než ulovíte fotografii, máte příležitost všimnout si hodně dalších okolností, které vám budou ležet v hlavě.

Všeobecně si myslíme, že ptáci v našem okolí ubývají, v některých případech skutečně výrazně, ale neplatí to zcela a jednoznačně. Jsou naopak některé druhy ptáků, kterých přibylo nadmíru. Třeba straky, sojky. To nám sice vadí, nicméně v současnosti si s tímto jevem neumíme, anebo lépe řečeno nechceme poradit. Jsou však i jiní ptáci, kterých je v současnosti více než bývalo, ti nám však pranic nevadí. Jedním z nich je třeba holub hřivnáč. Hodně přibývají dravci, ti však požívají všeobecné ochrany, i když se to ne všem lidem líbí. U dravců je však situace nadmíru komplikovaná, když vůbec nevíme, nakolik se jednotlivé jejich druhy ovlivňují navzájem. Zůstaňme však u našich dnešních holubovitých. Ačkoliv ptáků čeledi holubovitých existuje na světě přes tři sta různých druhů, pro srovnání asi tolik, kolik je druhů papoušků, u nás žijí pouhé čtyři druhy, vlastně pět, když započítáme i „věžáky“. Jejich počty jsou různé a v průběhu času i silně kolísají. Jeden z našich druhů holubovitých se k nám rozšířil teprve v relativně nedávné době. Začněme však všeobecnou systematikou.

Systematika

Podle systému, který používá před deseti léty vydaná knížka „Soustava a české názvosloví ptáků“ jsou tito ptáci řazeni do řádu měkkozobí – Columbiformes. Ten je dále dělen na dvě čeledi. Tou první je čeleď drontovití – Raphidae  Wetmore, 1930. Tato čeleď zahrnuje jen dva druhy, které jsou však již vyhynulé, respektive vyhubené. Druhou čeledí jsou holubovití – Columbidae Leach, 1820. Ta se dále dělí na podčeledi Columbinae, Otidiphaepinae, Gourinae, Treroniae. Česká jména pro podčeledi nejsou v tomto případě uváděna, respektive vytvořena. Podčeledi jsou dále členěny na rody, kterých je větší počet a některé jsou i dosti rozsáhlé. Čeština však používá jen čtyři rodová jména. Jsou to pojmenování holub, holoubek, hrdlička a korunáč. Dřívější dělení řádu měkkozobých bylo poněkud odlišné. Dokonce bývali řazeni jako podřád společně s kulíkovitými. Tento podřád byl tak jako dnes dále dělen na holuby vlastní a dronty. Čeleď holubů vlastních byla pak členěna do pěti podčeledí, kterými byli holubi ostrovní, stromoví, hřivnatí, korunáči a holubi zejkozobí. Samozřejmě bývaly i další systémy, ve kterých byli holubi řazeni zase jinak. Některá pojmenování taxonů v povědomí přežívají a mohou být pro chovatele i důležitá, například holubi plodožraví. Již takové pojmenování napovídá, že je asi nebudeme krmit pšenicí. Vraťme se však k našim holubovitým.

Naši holubovití

Když tedy vynechám „věžáky“, což jsou v podstatě zdivočelí domácí holubi, známe pak u nás čtyři druhy těchto volně žijících ptáků. Jsou to holub hřivnáč – Columba palumbus Linnaeus, 1758, holub doupňák – Columba oenas Linnaeus, 1758, hrdlička divoká – Streptopelia turtur – (Linnaeus, 1758), hrdlička zahradní – Streptopelia decaocto (Frivaldsky, 1838). Každý z těchto čtyř druhů příbuzných ptáků žije poněkud odlišným způsobem života a dokonce můžeme pozorovat, jak svůj způsob života mění. A můžeme také pozorovat, nakolik se jim takové chování i vyplácí. Můžeme vidět, že dva druhy se drží konzervativně svého způsobu života, u dalších dvou druhů můžeme pozorovat změny. Z těch konzervativců na svoje chování zřejmě jeden druh doplácí, u toho druhého není zase tolik důvodů chování měnit. Jeden druh se k nám přistěhoval relativně nedávno a choval se od začátku odlišně. Zatímco ty dřívější tři druhy jsou všechno ptáci stěhovaví, přistěhovalci z jihu jsou stálí. Nejlépe bude, vyhodnotíme-li si tyto záležitosti přímo u jednotlivých druhů.

Holub doupňák – Columba oenas (Linnaeus, 1758)

Tento holub je plachým obyvatelem lesů, kde výhradně hnízdí. Je v podstatě vázán na populace datla černého, když hnízdí v dutinách, které tento datel vydlabal. Doupňák je sice schopen zahnízdit i ve vhodných hnízdních budkách, ale odborníci se k této možnosti vyjadřují různě. Zatímco z jižních Čech jsem slyšel zprávy, že budky přijímají ochotně, z Kokořínska zaznělo, že budky nechtějí. Snad si již zvykli, protože podle sčítání, které probíhalo v posledních 35ti létech jeho stavy vzrostly. Zůstal sice mezi lovnou zvěří, ale již koncem sedmdesátých let minulého století byl hájen. Je však stále veden jako náš nejméně rozšířený holubovitý pták, když jeho stavy byly odhadovány nejdříve na 3000 až 6000 hnízdících párů, aby odhad vzrostl před deseti léty na 4000 až 7000 hnízdících párů. Jeho stavy jsou s největší pravděpodobností stále na vzestupu. Na pokraji Křivoklátska jsem na jednom vhodném místě pozoroval začátkem srpna minulého roku dobře osmdesátihlavé hejno doupňáků polařit. Jeho stavy jsou sice silně vázány na možnost založení hnízda, na druhou stranu nejsou jejich hnízda ohrožována strakou, sojkou, krkavcem nebo vránami. Celková plocha lesních porostů se spíše zvětšuje a v polích, kde sbírá svojí potravu se pohybuje mnohem méně lidí než dříve. Jeho podmínky k životu se tak zlepšují samovolně a pták se chová konzervativně. Holub doupňák je stěhovavým ptákem, na zimu od nás odlétá. Nelétají sice nijak daleko, největší počty našich doupňáků se v zimě zdržují v jihozápadním koutu Francie pod Pyrenejemi. Byli sice zastiženi v menším počtu jak ve Španělsku, tak i v severní Itálii, nicméně jihozápadní Francie je nejoblíbenějším zimovištěm. Na podzim se vydávají na cestu zřejmě již koncem srpna, létají v malých hejnech a nijak nespěchají. Ve Francii jsou tak v polovině října. Odlet však není nijak hromadný, je spíše postupný a byli pozorováni i jedinci, kteří u nás přezimují. Jejich počet odhaduje Dr.Mlíkovský na 30 až 60 jedinců. První doupňáci se u nás na jaře objevují již brzy, jde však asi o ptáky severského původu. Pro jarní tah dosud ornitologii chybí dostatek podkladů. U nás pak hnízdí v období od dubna do srpna. Podle kroužkování nedosahují vysokého věku, když nejstarší pták byl stár 3 roky, 5 měsíců a 14 dní. Na zimovištích jsou ovšem intenzivně loveni.

Holub doupňák Foto: Petr Podpěra

Holub hřivnáč – Columba palumbus (Linnaeus, 1758)

Je to náš největší a v současnosti asi nejpočetnější druh našich holubovitých. Původně plachý, spíše lesní pták, který s oblibou stavěl svoje hnízda v mladých, smrkových tyčkovinách, což jsou husté porosty mladých smrků, tak do deseti metrů výšky, před probírkou. Potravu hledal v polích, často daleko od hnízda. Koncem léta se hřivnáči shlukovali v hejna, která jsme mohli vídat sedět, mnohdy ve velkém počtu, na drátech. V otevřené krajině vás nenechali přiblížit se vůbec na dostřel. Stačilo zastavit s autem 200 metrů od sedících ptáků a snažit se udělat fotku, aby celé hejno odlétlo. Byl a je dosud veden jako lovná zvěř. V roce 1980 se uvádělo, že se ročně uloví 60 až 90 tisíc těchto ptáků, přičemž již tenkrát se uvádělo, že jeho stavy stoupají. Od té doby se něco změnilo. Populace hřivnáčů se rozdělila na venkovany a měšťáky. Hřivnáč se objevil a začal hnízdit ve městech, čím větší město, tím lépe. Venkovské populace sice zůstaly, ale zdá se, že postupně slábnou. Městské populace naopak stále sílí. Je až neuvěřitelné, kde dnes nacházíme hnízda hřivnáčů. Přímo na těch nejrušnějších křižovatkách velkoměst nacházíme jejich hnízda. V Praze u Anděla, jen několik metrů od vchodu velkého supermarketu, přímo u stanice tramvají roste pouhých šest stromů. Po spadnutí listí snadno uvidíme, že tady byla hned dvě hnízda hřivnáčů. Jsou tady v naprostém bezpečí, ani straky se sem neodváží. Ještě těsně po válce píše Veleslav Wahl, že v pražských parcích jsem ho nikdy při hnízdění nezastihl. Nejblíže k vnitřnímu městu hnízdí v Divoké a Dolní Šárce (zde nehojně), v roztockém lese a v lesících severně od Troje. Dnes je všude i v samém centru města. Co přimělo tyto ptáky, že takto zcela převrátili svoje chování? Již vidím, jak nadšený ochránce přírody, zavilý nepřítel myslivců, těch vrahů, to vidí jasně. Já bych to takhle neviděl. Hřivnáči se samozřejmě lovili a asi i loví až po skončení hnízdní sezony. To znamená, že těžko si mohou svojí bezpečnost spojovat s myslivci. V hnízdní sezoně měli klid. Teprve, když se shlukli v hejna a na zimovištích byli a jsou loveni. Přesto jejich stavy vytrvale rostou. Z toho plyne, že právě v blízkosti lidí nalezli potřebný klid a bezpečí při hnízdění. Znamená to, že naopak ve svém původním prostředí jsou nějak ohroženi a vyrušováni. Vypadá to, že největší příčinou ztráty jejich bezpečí jsou krkavci, kteří snadno dokáží najít jejich hnízda s bezbrannými mláďaty. Ve městě dokáže vybrat hnízdo i straka, avšak jen v nepřítomnosti některého z rodičů. Dospělého hřivnáče uloví jestřáb, případně samice krahujce. Ta však mnohdy neudrží ani menšího věžáka. Avšak proces urbanizace, tedy hnutí „stěhujeme se do měst“ nebyl započat na našem území. Prvního hřivnáče v centru města jsem viděl někdy na začátku osmdesátých let ve Frankfurtu nad Mohanem. Tamější zoo leží v samém středu města a já se právě snažil ve výběhu vyfotit rodinku jeřábů, když hned vedle přistál hřivnáč. Byl jsem v šoku. K nám tento jev dorazil nesměle tak o deset let později a stále se rozšiřuje. Má se zato, že u nás byla urbanizace zapříčiněna expanzí západních městských populací. Ráno mě vzbudilo, když přímo před domem zastavil autobus MHD. Vylezl jsem z postele a koukám co se děje? Přímo před autobusem se procházel pár hřivnáčů a nemínil uvolnit cestu. Tu holubici jsem nalezl o několik dní později přejetou. Její troufalost byla již nad míru vysoká. Hřivnáči jsou také tažní ptáci, kteří postupně opouštějí naše území již někdy od konce srpna. Táhnou v menších hejnech. Obvyklá zimoviště jsou v jihozápadní Francii, ale také až na druhé straně západní části Pyrenejí. Také však až ve středním Portugalsku. Někteří jedinci se vracejí dosti záhy, hlavní přílet spadá na rozhraní března a dubna, začátkem května již obvykle sedí na vejcích. Nejvyšší jejich věk je udáván na 10 let 5 měsíců a 13 dní. To je asi ovlivněno tím, že u tohoto druhu má ornitologie více podkladů.

Holub hřivnáč Foto: Petr Podpěra

Hrdlička divoká – Streptopelia turtur (Linnaeus, 1758)

Kdysi asi náš vůbec nejrozšířenější pták z našich holubovitých. Je z našich čtyř druhů nejmenší a také svým způsobem života dnes nejzranitelnější. Její stavy také průběžně klesají. Ptáci spíše otevřené krajiny a okraje lesů. Tyto hrdličky hnízdí rády podél vody nebo na mezích, nepříliš vysoko. Ještě nevzletná mláďata, která již nepotřebují zahřívání, jsou krmena v dlouhých intervalech a čekají na rodiče na hnízdě sama. V tento čas jsou velmi zranitelná a straky či sojky dovedou hnízda dobře hledat. Jsou to plaší ptáci, kteří se k lidským sídlům nepřibližují. Jistý vliv však hraje skutečnost, že místa uvnitř vesnic nebo na okraji měst jsou obsazena hrdličkou zahradní, která je mnohem agresivnější. Konzervativní způsob chování hrdliček divokých způsobuje, že z tohoto ptáka je v současnosti pomalu nejvzácnější druh našich holubovitých. Rovněž hrdličky divoké jsou tažnými ptáky. Přezimují však ve větší vzdálenosti než holubi rodu Columba. Jedna z našich kroužkovaných hrdliček byla kontrolována na východním pobřeží Španělska, jinak však tito ptáci táhnou spíše jižním a jihovýchodním směrem. Přezimují až v Africe v oblastech Sahelu, což jsou stepi a savany pod Saharou. Táhnou asi rychle. Náš prozatímní rekordman byl kroužkován na Blanensku, aby za  tři neděle byl uloven v Káhiře. To znamená, že denně musel uletět nejméně 104 km. Současně je tento pták nejdále nalezeným naším kroužkovancem, vzdálenost činí 2491km. Nejstarší doložený věk činí 9 let, 10 měsíců, 24 dní. Hodně nálezů u nás kroužkovaných ptáků pochází z Řecka, přilehlé části jižní Itálie a Sicílie. V Praze a jejím okolí bývala běžným ptákem, dnes ji tady nenajdete. Za časů V. Wahla hnízdila v okolí hradu, na Petříně, v Kinského zahradě a v pražském okolí bývala hojná. Dnes ji vidíte zřídka kdy i na venkově.

Hrdlička divoká Foto: Petr Podpěra

Hrdlička zahradní – Streptopelia decaocto (Frivaldsky, 1838)

Je to docela známý pták, díky tomu, že hned zpočátku se držela v blízkosti lidských sídel. Není to však zcela náš původní pták, je to přistěhovalec a její původní české jméno bylo hrdlička balkánská. Někdy před polovinou dvacátého století se začala z původní vlasti šířit směrem na severozápad a dnes osídluje v podstatě celou Evropu. V Praze se objevila koncem čtyřicátých let, Veleslav Wahl ji ještě z Prahy neznal. Zpočátku se ptáci chovali jako kočovníci, měnili zimoviště i hnízdiště i o sta kilometrů. Asi od sedmdesátých let se chovají jako stálí. Vždy však osídlovali biotopy v lidské blízkosti. Za potravou létají však často daleko. Někdy v sedmdesátých létech prováděli biologové výzkum pro olomouckou firmu Milo, při kterém se zjistilo, že na slunečnici k jejím silům létají ptáci až ze vzdáleností 40ti kilometrů. Největší hejno těchto hrdliček jsem viděl v zoo Dvůr Králové, kde užíraly krmení ve volném výběhu jeřábů. Početně byly populace těchto ptáků na vrcholu někdy v osmdesátých létech. V současnosti, respektive před deseti léty byly jejich počty odhadovány na 170 až 340.000 hnízdících párů. U nejstaršího ptáka byl zaznamenán věk 12 let, 5 měsíců, 17 dní. Tyto hrdličky jsou dosti agresivní a vůči predátorům, především strakám, nebojácné a dokáží je zahnat na ústup. Zaznamenal jsem i barevně poněkud odlišné jedince.

Na holubovitých je zřejmé, že život v blízkosti lidských sídel jim je viditelně k užitku. Jiným druhům ptáků, třeba vrabci domácímu, tato taktika tak docela nevyšla. Byla jim k užitku, pokud člověk opravdu hospodařil a také tlumil jejich přirozené nepřátele. Z Prahy, kde jsou dnes domácími ptáky straky, sojky a krahujci zmizel. Mizí však pomalu i z vesnic a nevěřte tomu, že je to snad nějakou chemií. Všude tam, kde vidíte vrabce zalezlé v hustých keřích, můžete si být jistí, že tam kralují krahujci. Krahujec je chráněn, kruh se uzavírá, za zmizení vrabců může zase jenom člověk.

Hrdlička zahradní Foto: Petr Podpěra