Nověji o stehlících

Ptáci z blízka se studují obvykle v muzeu. Alespoň to tak až dosud bylo obvyklé. Má to však hned celou kopu nevýhod. V první řadě studujete neživé exempláře. A také máte příležitost prohlédnout si jen opravdu omezený počet vzorků. Byť jsou i některé muzejní sbírky sebevětší. Asi před dvaceti léty jsem měl příležitost prohlédnout si sbírku balků stehlíků Národního muzea. Jestli tam bylo sedmdesát kusů kožek. Mezi tím byly tam i balky z řeckého ostrova Rhodos. Vyšly mi z toho tenkrát dvě pokračování ve Fauně. I při takto omezených možnostech srovnávání, vypozorovali někteří badatelé, že se stehlíci v různých částech Evropy liší. Podle toho byly popsány různé zeměpisné formy. A bylo jich popsáno dost. Ne všechny popsané formy jsou ovšem soustavně brány v potaz. Některé takové formy brány v úvahu nadále nejsou. Mezi nimi i pravděpodobně forma mezi nesystematiky nejpopulárnější, totiž ruská východní forma C.c. major. Ta je také nejpopulárnější i mezi chovateli, protože má být ze všech stehlíků ta největší.

O rozlišování různých forem

Protože jsem kdysi získal oprávnění jako mezinárodní posuzovatel ptáků C.O.M. , mimo jiné právě na evropské ptactvo, snažil jsem se celou dobu získat co nejvíce informací o tom, čím se jednotlivé formy od sebe odlišují, abych se snad někde neztrapnil. Čím více se však o stehlíky zajímám, tím méně o nich vím. Zdá se mi však, že poznatky o nich vycházejí z mylných předpokladů. Ten základní pak je, že stehlíci jsou tak zvaní stálí ptáci. Ne, ti naši jsou tažní a je to tak vlastně u všech stehlíků. Dalším opravdu zakořeněným přesvědčením je tvrzení, že naši stehlíci jsou příslušníky nominátní formy C.c. carduelis. Potíž je však hned na začátku, protože jsem až dosud nenašel opravdu věrohodný popis, jak má správný český stehlík vypadat. Oklikou, ovšem spíše náhodou jsem pak zjistil, čím se mají některé formy od té nominátní lišit. Jako příklad uvedu. Budu mít za úkol posuzovat třeba stehlíky na Bundesschau AZ. Bylo jich tam okolo stovky. Většina jich byla vystavovateli deklarována jako forma C.c.major. Tuto formu kdysi popsal Taczanowski. Jeho původní popis jsem pracně získal. Bylo to uveřejněno ve slavném anglickém ornitologickém časopise Ibis. Ovšem francouzsky. Přeložil mě to pan MUDr. Procházka, který kdysi předsedal KPEP a byl mimořádně jazykově vybaven, přičemž ovládal i ornitologické výrazy, což je kombinace více než vzácná. Taczanowski zdůrazňuje, že forma C.c. major má obě hnědé prsní skvrny na jejich horní straně nespojené! Tudíž jejich prsa se jeví posuzovateli jako mnohem světlejší. Potíž je ovšem v tom, že dobře 90 % stehlíků vyfocených támhle u Rakovníka, odpovídá v tomto smyslu popisu Taczanowského. Pokud by tedy stehlíci, vystavovaní jako forma C.c. major tomuto popisu zcela neodpovídali, musel bych jim jako posuzovatel srazit nějaký ten bodík. Jenže některé další, vcelku modernější ornitologické prameny vůbec tuto formu neuvažují. A uvažují formu C.c. volgoensis. Jak ta má správně vypadat již vůbec nevím.

Jde však také o velikost ptáků. Existují stehlíci opravdu malí, přímo trpaslíci. A samozřejmě oproti tomu i velcí, skutečně obři. Asi před dvanácti léty jsem viděl takové trpaslíky na italské burze v Regio di Emilia. Okouzlili mě, ale byli tenkrát nad moje poměry, protože prodávající chtěl za pár 200,- Euro. Nejvíc mě zajímalo, odkud takoví ptáci v přírodě pochází, to se mi však nepodařilo zjistit. V tomto případě, co se týká formy, to také jaksi nehraje. Všeobecně ornitologie předpokládá, že ve Španělsku, na jih od Pyrenejí, někdy i v jižní Francii, jakož i v severní Africe má být domovem forma C.c. parva. To nesedí. V roce 1980 přivezli španělští posuzovatelé na šampionát v Olomouci asi dvacet stehlíků, jaksi na kšeft. Nebyl o ně zájem, nebyli vůbec k rozlišení od těch našich. Odkud tedy mohou pocházet ti trpaslíci? Stopu nám poskytuje jeden starý pramen. Karl Neunzig totiž napsal: „ Pokud chcete opravdu malého stehlíka, musíte na Madeiru!“ Pak tady máme knihu Finches & Sparrows, autor Peter Clement. Tam najdeme v textu zmínku: „Reces on Atlantic islands are smaller in size and have reducid white tips to wings..,“ česky řečeno, formy z atlantických ostrovů jsou menší co do velikosti těla a mají menší bílé špičky křídel. Tak. Přitom by tyto formy měly být stále forma C.c. parva. Jsou tedy stehlíci madeirští, kanárští, ale co ti britští? Není snad Anglie rovněž atlantickým ostrovem? Ovšem. Existuje prý i forma C.c. britannica. Jak ta má správně vypadat, to vám tedy opravdu nepovím. A jak tedy vypadá ta forma C.c.parva? To tedy taky vlastně nevím. Hned v té výše uvedené knize najdete další hádanku. Ty formy z atlantických ostrovů, které má ornitologie zahrnuté pod formu C.c. parva mají mít menší bílé špičky křídel, že ano. Ta kniha pak obsahuje i barevné, malované tabule. Stehlíky tabule číslo12. Samce, samici, mladého ptáka, dvě šedé formy ze střední Asie a jako jedinou evropskou, odlišnou formu pak formu C.c. parva. Na obrázku je tomu právě naopak. Má největší bílé špičky křídel! Vzorek, podle kterého Linné stehlíky kdysi popsal, měl pocházet z jižního Švédska. Podle tohoto vzorku by pak měl český stehlík vypadat úplně stejně. Asi tomu tak není. Třeba monografie Stehlík, autorů Massimo Natale, Leone Giuliano Pidalá uvádí v jižním Švédsku formu C.c. britannica. O které však nevím, čím se má vlastně lišit.

Přitom již Karel Kněžourek uvádí, že se u nás mohou vyskytovat dvojí stehlíci. Ti naši a potom tak zvaní „horští“, kteří se u nás objevují v zimě a jsou větší a pestřejší. Ornitologové, zdá se mi, do stehlíků příliš nešťourali, vědomi si toho, že každý ptáčník se v nich vyzná lépe než oni sami. Ostatně ptáčnická terminologie znala třeba pojmenování jako kominíci, březáci, olšováci. Taková pojmenování ornitologická literatura vůbec nezná.

Nebo hlasové projevy. V dnešní době je zakázáno chytat na tak zvané volavce. To byl stehlík, umístěný v malé klícce poblíž návnady. Sítě nebo třeba tak zvané rohatiny. Rohatina byl vysoký prut, obvykle z šípku, na jehož konci bylo ponecháno několik kratších větviček, zastřižených. Do dužiny ustřižené větvičky se napichovaly březáky. Březák byla asi dvacet centimetrů dlouhá, tenká březová větvička. Na jednom konci se opálila, tím dřevo ztvrdlo a seřezala se do špičky. Potřený lepem se zapichoval do té dužiny. Pokud pták dosedl na březák, ten se uvolnil, pták mávnul křídly a přilepil se. Držet volavce v malé klícce je týrání a jeho hlas prý jde nahradit nahrávkou. Jenže na záznamech máme nahrán jen zpěv stehlíka, nikoliv volání. Zpěv odpuzuje, nepřivolává. A to ještě všichni stehlíci neuměli stejně dobře volat. Musí skřípat, říkával starý ptáčník V. Hájek, který se nachytal něco stehlíků. Dobří volavci byli vysoko ceněni.

Je tu potom ještě jeden faktor, který nelze vynechat. Tím je i jistý přírodní pohyb. V časech, ze kterých pochází většina popisů různých forem, tomu mohlo být i jinak, než je tomu dnes. Jednotlivé formy stehlíků se pak podle jejich popisu mají lišit opravdu jen nepatrně. Jsou tmavší na zádech? Mám dnes sbírku přes dvacet tisíc fotografií stehlíků z jednoho jediného místa. Jen za srpen 2021 jsem jich ulovil 660. Chystám se sestavit barevnou tabulku rozdílného vybarvení na zádech u stehlíků. Na zádech je stehlík, jak téměř všichni vědí, hnědý. Avšak Fauna ČSSR uvádí, že záda má bílá. Kde se vzal tento názor, je mi záhadou. Může mít stehlík bílá záda? No, jako opravdová rarita skutečně může. Alespoň z dálky se to tak může jevit. Za celý život jsem to viděl jen třikrát. Z toho jednou to mám na nedobré fotografii. V loňském roce jsem fotografoval tři takové stehlíky a povedlo se. Bohužel omylem jednoho pohybu palcem jsem zase ty fotky vymazal. Sice bych si rád nafackoval, je to však nevratné.

Před časem vydala Ornitologická společnost takový propagační letáček, na jehož titulní stránce byl stehlík. Protože celkový dojem z vybarvení toho ptáka byl takový do šeda, zdálo se mi, že to bude forma C.c. balcanica. Tak jsem se pídil telefonicky i písemně a podařilo se mi zjistit, že ten pták byl fotografován v hnízdní době na jednom řeckém ostrově a tudíž by to opravdu neměl být pták nominátní formy. Od té doby jsem zaznamenal více ještě výrazněji takto zbarvených ptáků u Rakovníka. Rozdíly popisované jako bledší nebo šedší na zádech, či mírně tmavší na zádech a tak podobně, jsou prostě nesmysl. Nakonec je diskutabilní i ona rozdílná velikost, která pozorovatelná opravdu je. Velikost stehlíků se průběžně zvětšuje od západu k východu. Ti skuteční „východňáry“ mají být velcí jako špaček. Popisuje je tak jeden, který se kdysi pokusil takové dodat do Německa. To se mu sice nepodařilo a poznal krátce i německé nápravné zařízení, které ovšem popisuje jako fešácké. A pozor! Dostal se tam na udání z Čech. Také klasika. Nicméně velké stehlíky jsem na vlastní oči viděl, jako špaček velké však nikoliv. Mohu vám však ukázat, že i u nás lze zpozorovat stehlíky tak velké, že ten rozdíl vidět možné je i na dálku. Dalším znakem získaným oklikou, je Sachtlebenova poznámka při popisu formy C.c. balcanica, kdy říká, že tato forma je ve všech barvách šedivější než ta nominátní, zvláště hnědá na zádech, která je u středoevropských stehlíků charakteristicky rezavě hnědá. Ve skutečnosti nese takovou barvu stehlík od Rakovníka jen málokdy.

K jednotlivým fotkám

1. Toto je fotografie stehlíka, který má na prsou kresbu, která má být charakteristická pro nominátní formu. Pochází z Františkových lázní.
2. Dva stehlíci focení u Rakovníka, kteří mají kresbu jako většina ptáků z tohoto koutu naší vlasti. Taczanowski, který popsal formu C.c. major, ji přisuzuje jako charakteristickou právě pro tuto formu. Navíc u ptáka, který je v postavení, že jsou vidět jeho záda, si můžete všimnout, že jejich barva je nápadně světlá. Ta neodpovídá formulaci Sachtlebena, že u našich ptáků by měla být s charakteristickým rezavým nádechem. U stehlíků rakovnických pozoruji celou škálu tónů, od téměř bílé, až po velmi tmavou.
3. Jeden ze stehlíků, který měl záda více do rezavého tónu, který má odpovídat nominátní formě. Mám sice někde na fotce trochu tmavěji rezavějšího, nicméně jej nemohu právě nalézt. Není to u rakovnických ten nejběžnější tón hnědé na zádech.
4. Stehlík z Rakovnicka, který má šedý tón hnědé barvy na zádech. Takový odstín je připisován formě C.c. balcanica. Každoročně pozoruji ještě šedavější ptáky.
5. Stehlíci s nápadně světlými zády se vyskytují na Rakovnicku každoročně. Takový tón hnědé se obvykle popisuje jako bílá káva. Kdysi byli považováni za raritu, nicméně je znali i staří ptáčníci. Může být, že v současnosti jsou běžnější jak dříve. Může jít o kombinaci náchylnosti ke světlejšímu vybarvení a vyšisování barev. Nicméně jev vyšisování nemusí mít až tak silný vliv, protože takové vybarvení jsem zachytil již v počátcích hnízdní sezony, kdy se ptáci po zimě teprve vrací na hnízdiště.
6. Dvě fotografie z letošního roku, kdy se mi podařilo zachytit výrazně většího stehlíka v těle, než jsou našinci tak, aby to bylo zřetelné. Na jedné je našinec s větším mladíkem. Ti větší mohou být již ptáci na tahu. Tedy nikoliv našinci.
7. Další fotografie na které jsou dva ptáci zřetelně různě velkých postav.
8. Středoasijská forma C.c. subulata. Ptáci pocházeli z lokality asi 100 km od Taškentu.
9. Středoasijská forma C.c. paropanisi. Obě tyto středoasijské formy jsou řazeny do odlišné skupiny stehlíků, česky nazývané jako bez černého kříže na hlavě nebo šedohlavé. Tři tyto středoasijské formy jsou opticky rozeznatelné.

Nastínil jsem tentokrát otázku, nakolik je to, co stále dokola opakujeme, opravdu skutečností. Místo toho, máme-li opravdu dokonalejší možnosti k pozorování svého okolí, neopakujeme-li stále dokola stejné chyby dřívějška. Pravda, jsou-li naši stehlíci stejní jako ti, které popsal poprvé Linné, je oproti jiným otázkám současnosti nicotná. Jenže hromada nicotností může mít dohromady docela slušnou váhu. Musím bohužel konstatovat, že v evropských formách stehlíků se mi nějak nedaří se dost dobře orientovat. Jejich migrace asi přesahuje mnohonásobně migraci lidskou. Nebo se vám to snad nezdá? Na jednom místě poblíž Rakovníka je nějak dost živo a mohu tam pozorovat ptáky, kteří vypadají tak, že by měli žít úplně někde jinde. Tedy podle starších, avšak stále opakovaných názorů.