Nejmenší papoušci světa – Papoušínci rodu Micropsitta

Jan Werich kdysi řekl něco v tom smyslu, že člověk, který dokáže žasnout, tak to s ním ještě není na odpis. Můžete sice žasnout i v negativním smyslu, ovšem takhle to asi myšleno nebylo. Nedávno jsem dostal do každého kolena injekci, jako podporu léčby, bych mohl zase skákat přes kaluže a to jsem tedy žasnul. Tři dny jsem nemohl chodit vůbec a ještě za to vypláznul tři tisíce. Žasnu ovšem i v tom pozitivním smyslu. Třeba jsem si tak asi před padesáti léty koupil dobrodružnou cestovatelskou knížku „Dobrodružství u kanibalů“. Ta léta uběhla, ani jsem si nestačil všimnout a najednou žasnu. Přes internet jsem si objednal řezák na sklo, se safírovým hrotem, aby to skutečně řezalo. Stálo to pouhých 105,- českých, doprava zdarma. Zaplatil jsem předem, protože tak malý peníz dnes můžete ztratit i skrz děravou kapsu, to si můžu dovolit i jako důchodce. Přišlo to, řeže to dobře. Nedodali to sice hned druhý den, ale ono to přišlo z daleka. Všimnul jsem si na nálepce, že to balili v Port Vila, Vanuatu. Tak to jsem tedy žasnul. Vanuatu totiž leží v Tichomoří, na východ od Nové Guineje a dříve se tomu místu říkalo Nové Hebridy. Ještě před těmi asi šedesáti léty tam podle té knížky žili ti kanibalové. Dneska tam mají golfová hřiště a balí čínské řezáky na sklo, aby čeští důchodci nemuseli kupovat ty předražené od různých šizuňků, kteří vám budou tvrdit, že když budete kupovat ty jejich, bude líp.

Papoušínek zelený lihirský Foto: Petr Podpěra

Země papouškům zaslíbená

O té naší zemičce se dá docela dobře tvrdit, že je pro chov papoušků jaksi zaslíbená. Kdysi prý oplývala mlékem a strdím, dneska je tady tolik úspěšných chovatelů papoušků, že se můžeme rovnat s jinými, úspěšnými zeměmi. Jsme jaksi na špici. Jenže to zase vůbec neznamená, že víme o papoušcích všechno. Jestliže vezmeme v úvahu, že papoušků žije na celém světě okolo 350 druhů, ne- li více, pořád je tady dost druhů, o kterých nevíme v podstatě zhola nic. A to co víme, jsou ještě informace tak staré, že na tom Vanuatu byla většina domorodců ještě těmi lidojedy. Občas však sem tam někde proskočí zprávy, že do těchto končin míří v současnosti často i lidé, s kterými se můžete domluvit česky. A dokonce i lidé přírodovědného zaměření. Zachytil jsem část vyprávění nějakého botanika, který se zaměřuje na to, jak to dělá tropický prales, aby zůstal tolik různorodým. Jezdí do oněch končin bývalých lidojedů pravidelně. A má pravdu. Na vlastní oči jsem u nás pozoroval krajinu, která zůstala ležet ladem a postupně samovolně zarůstala. Ale o nějaké různorodosti se nemohlo vůbec ani zdát. To, co se dělo, bylo na hony vzdálené naší představě. O ideálu ani nemluvě. Proto bych rád snesl na nějakou hromádku to málo, co vlastně víme, my chovatelé, o krajinách a těch nejmenších papoušcích světa, kteří žijí tam, kde ještě nedávno bývali ti lidojedi. Třeba si někdo, kdo tam zrovna bude, všimne i něčeho významnějšího, co bychom rádi věděli. Informace z časů lidojedů shrnul ve svých knížkách již pan M. Vašíček, který je převzal od J.M.Forshawa. Základní údaje jako je velikost ptáků a jejich vnější vzhled tedy známe, na bližší, podrobnější informace stále čekáme. Že tedy, pokud se týká těch nejmenších papoušků světa, jaksi tápeme, svědčí nejlépe skutečnost, že se je dosud nepodařilo delší dobu udržet na živu v zajetí. Prostě nevíme, čím se vlastně živí. Přitom jsou to ptáci, vlastně ptáčci, navýsost atraktivní.

Pokud se týká ptáků, které dnes řadíme do řádu papoušků, jejich vnějšího vzhledu, nemůžete se při určování mýlit. Všichni nesou zřetelné určovací znaky, z nichž nejdůležitějšími jsou stavba zobáku a nohy. A mají je jak ti stavbou svého těla největší, tak i ti nejmenší. Největší arové měří, na délku svého těla, i přes metr. Ti nejmenší jen deset centimetrů. To je co do velikosti těla jen polovina velikosti všeobecně známé andulky. Ti nejmenší z papoušků jsou tedy velcí jako ti větší z astrildovitých. Jejich velikost je udávána v rozmezí od 8,2 cm délky těla až po 10 cm. Jsou přitom dosti pestře zbarvení. Pro mne jsou to více než atraktivní ptáci, bohužel jsem však žádného na vlastní oči dosud neviděl. Kromě jejich velikosti je však na nich několik dalších záležitostí více než zajímavých.

Papoušínek zelený ostrovní Foto: Petr Podpěra

Odlišnosti ve stavbě jejich těla

Jedna ze zajímavostí ve stavbě těla těchto nejmenších papoušků je stavba jejich rýdovacích, neboli ocasních pér. Ta jsou krátká, tuhá a mají zesílený osten, který přesahuje na konci péra vnější prapory. Přesně jako u většiny datlovitých (Picidae). Všichni to známe, datel nebo strakapoud sedí svisle na kmeni stromu, vhodně uzpůsobenou nohou, kde dva prsty směřují kupředu a dva dozadu se přidržuje na kůře a opírá se přitom o ocas. Vyčnívající, ostré konce ocasních pér jsou zabodnuty do kůry stromu jako vidlička. Praktické. Přesně takovou stavbu pér mají i papoušínci. Ano, jsou to napodobeniny šplhavců. Nepohybují se však po kmenech stromů po způsobu datlů. Ti lezou od spodu nahoru. Drobní papoušínci lezou po způsobu našich brhlíků, tedy i směrem hlavou dolů. Na internetu totiž visí video, kde jsou tito ptáci přeci jenom k vidění, i když v protisvětle neurčíte druh. Na tom videu se zajímají všichni o jedno jediné místo na kůře, asi tam byla nějaká pro ně delikatesa. Všichni papoušci, datlovití a kukačky mají shodnou stavbu nohou. Dva prsty dopředu, dva dozadu. Papoušínkové však mají prsty na nohou neobvykle dlouhé, toho si lze okamžitě všimnout. I to jim umožňuje jejich nad míru obratný pohyb po kůře stromů. Proč se tohle právě u nich asi vyvinulo? Kdosi z přírodovědců řekl, že v životě jde v podstatě jen o dvě věci. Totiž nažrat se a nenechat se sežrat. Na to žrádlo se ve většině případů stojí v přírodě fronty. Pokud se snad uvolní nějaké místo, je zapotřebí reagovat rychle a využít příležitosti. Je tomu tak i v našem případě. Tam, kde žijí papoušínkové, totiž nežijí žádní datlovití. V australské geografické oblasti se vyskytuje jen jeden druh datlovitých a to na Celebesu. Přímo na australském kontinentu a na Nové Guineii žádní. V Austrálii do jisté míry zastupují datly černé druhy kakaduů, kteří olupují kůru a hledají pod ní ukryté larvy hmyzu. Co všechno žerou papoušínci se dost dobře neví. V jejich žaludcích byly prý nalezeny i zbytky semen, ovšem jakých semen, řečeno již nebylo. Forshaw a Sibley je prý viděli konzumovat lišejníky a houby. Tato kusá zpráva zase neříká, jestli to bylo více druhů těchto nižších rostlin, anebo snad jeden druh. Nebo snad šlo o jediné pozorování. Důležitější informace pak říká, že tito ptáci žijí v jakési symbiose s termity neboli všekazy. U těch termitů bychom se měli pozastavit. Až dosud se pod tímto názvem skrýval jistý řád hmyzu, který žije pospolitým způsobem života. Něco podobného jako mravenci. V současnosti se sice tvrdí, že to není samostatný řád, ale že bychom je měli řadit pod šváby. Manévry systematiků ponechme stranou a zůstaňme u těch termitů. Ono jich je velké množství rodů a staví si také různorodá hnízda. Ta hnízda mohou být v zásadě trojího typu. Podzemní, nadzemní a stromová. Ta nadzemní asi všichni známe z obrázků. Vyskytují se spíše v suchých savanách a jsou vysoká až několik metrů. Jsou to pevné stavby, o které se třeba v Africe rády drbou třeba žirafy. I v těchto nadzemních termitištích hnízdí některé druhy papoušků a je nutné připomenout, že právě s takovými druhy papoušků nemají chovatelé právě ty nejlepší úspěchy s jejich odchovy. Z australských papoušků je to třeba papoušek žlutoramenný, z afrických agapornis oranžovohlavý. Papoušínci však využívají pouze stromová hnízda termitů. O stromových hnízdech termitů jsem se toho příliš nedohledal, nehledě na to, že současně existuje také zatraceně druhů stromových mravenců. Třeba jihoamerický papoušek aratinga oranžovohlavý má hnízdit právě v hnízdech stromových mravenců. Termiti, ale i mravenci, vůbec nemají rádi, když se jim někdo šťourá v mraveništi. To si každý může vyzkoušet na vlastní oči. Je proto záhadou, jak to ty některé druhy papoušků dokáží zařídit, aby je termiti nebo mravenci nechali na pokoji a přijali je jako podnájemníky. Ta otázka je ovšem mnohem složitější. Termitů i mravenců je opravdu velké množství druhů a je docela dobře možné, že s podnájemníky se dovedou smířit jen některé mírumilovnější druhy. Proč ptáci vyhledávají pro svoje hnízda termitiště je ovšem také otázkou, i když tady si nějaké důvody dovedeme představit. Přinejmenším dva. Predátoři se do termitišť jaksi nehrnou, takže pro podnájemníky je to vítaná ochrana. Pokud se pak týká nadzemních termitišť v suchých oblastech, tak uvnitř těchto staveb dokáže tento hmyz udržovat příjemnou teplotu na stálé výši a ptáci ani nemusí svoje mláďata příliš zahřívat sami. To je zase důvodem k málo početným odchovům, třeba papoušků žlutoramenných v evropských chovech. Celá oblast v Tichomoří, kde se vyskytují nejmenší papoušínci, je vůbec oblast zvláštní, které asi my Evropané nejméně rozumíme. Žije tady více druhů papoušků, které se však udržet na živu v zajetí dosud nepodařilo. Zřejmě proto, že se nepodařilo nalézt pro ně vhodnou náhradní potravu. A to zase proto, že o jejich životě v přírodě nevíme prakticky nic. Je tady ovšem pořád naděje. Zdá se mi, že tato oblast se stává pro moderní vědu opravdu více než zajímavá. Nechme se překvapit. My si můžeme alespoň vyjmenovat jednotlivé druhy papoušínků, které byly až dosud popsány.

Papoušínek zelený malý Foto: Petr Podpěra

Většina druhů těchto trpaslíků byla popsána až po polovině předminulého století. Byly to časy, kdy tehdejší mocnosti kolonizovaly zbytek světa. V Tichomoří to neprobíhalo za válečných okolností. Na tehdejších Nových Hebridách se dokonce dělila Francie s Anglií, formou kondominia na jejich správě. O zásadní přeměnu těchto krajů se postarala 2. Světová válka, jejíž tuhé boje se přehnaly jak přes Novou Guineu, tak hlavně přes četná souostroví ležící v oceánu východně od ní. Lidojedi přišli do styku s nejdrsnější formou civilizace, která tak pronikla až do krajin na konci světa. Asi i odtud přeci jenom pronikly do světa nějaké další informace o ptácích. Zatím se to projevilo jen potud, že tito nejmenší papoušci byli přeřazeni z rodu Nasiterna do dnešního rodu Micropsitta. Ještě Dr.Karásek jim říkal papoušíčci datlí. Novější české názvosloví používá trochu jiného tvaru zdrobněliny, když je nyní nazýváme papoušínky.  Pojmenování datlí bylo převzato v Němčiny, která je zná pod jménem Spechtpapagei. Angličtina jim říká Pygmy Parrot. Pygmy se obvykle překládá jako trpaslík. Dr. Karásek má v seznamu jeden jediný druh, který se kdy dostal do londýnské zoo, byť jen na krátký čas. Další druhy známe jen z literatury. Jsou to:

1. Papoušínek okrovolící – Micropsitta pusio (P.L. Sclater, 1866)

        P. o. bismarcký – M. p. pusio (P.L.Sclatewr, 1866)

        P. o. fergussonský – M. p. harterti Mayr, 1940

        P. o. misimský – M. p. stresemanni  Hartert, 1926

        P. o. severoquinejský – M. p. beccarii (Salvadori, 1876)

2. Papoušínek žlutotemenný – Micropsitta keiensis (Salvadori, 1875)

        P. ž. ostrovní – M. k. keiensis, (Salvadori, 1875)

        P. ž. papuánský – M. k. chloroxantha  Oberholser, 1917

3. Papoušínek modrotemenný – Micropsitta geelvinkiana (Schlegel, 1871)

         P. m. numforský – M. g. Geelvinkiana (Schlegel, 1871)

         P, m. biakský – M. g. Misoriensis (Salvadori, 1875)

4.  Papoušínek žlutoprsý – micropsitta meeki Rothschild et Hartert, 1914

         P. ž. západní – M. m. meeki  Rothschild et Hartert, 1914

         P. ž. východní – M. m. proxima Rozhschild et Hartert, 1924

5.  Papoušínek  zelený – Micropsitta finschii (E.P. Ramsay, 1881)

        P. z. jižní – M.f. finschii (E.P. Ramsay, 1881)

        P. z. východní – M.f. aolae (Ogilvie-Grant, 1888)

        P.z.  ostrovní – M.f. tristrami  ( Rothschild et Hartert, 1902)

        P.z.  malý – M.f. nanina (Tristram, 1891)

        P.z. lihirský – M.f. viridifrons (Rothschild et Hartert, 1899)

6. Papoušínek pestrý – Micropsitta bruijnii (Salvadori, 1875)

        P.p. guinejský – M.b. bruijnii (Salvadori, 1875)

        P.p. molucký – M.b. pileata Mayr, 1940

        P.p. bismarcký – M.b. necopinata Hartert, 1925

        P.p. šalamounský – M.b. rosea Mayr, 1940.

Soupis šesti druhů papoušínků včetně dosud popsaných zeměpisných poddruhů vychází z práce M. Vašíčka, respektive J. Forshawa. Ačkoliv se tedy až dosud žádný z těchto ptáků našim očím nepředstavil, existují již v češtině i synonyma u některých druhů. Druh pusio uvádí Karásek pod číslem 708. Papoušíček datlí modrohlavý – Nasiterna pusio = Micropsitta pusio – papoušínek žlutolící u Milana Vašíčka = papoušínek okrovolící  v Soustava a české názvy ptáků světa. Sami vidíte, že všechno je komplikovanější než si obvykle myslíme. Pevně však věřím, že se postupně povede shromáždit spolehlivější informace a hlavně dobré portrétní fotografie těchto zajímavých ptáků.

Papoušínek žlutoprsý Foto: Petr Podpěra