Chov zemní veverky burunduka páskovaného

Burunduci, malí a mrštní hlodavci, fascinující svým jedinečným životním stylem a adaptacemi na různá prostředí.

Burunduci patří do řádu hlodavců (Rodentia), což je rozsáhlý řád zahrnující mnoho druhů. V rámci tohoto řádu jsou zařazeni do čeledi veverkovitých (Sciuridae), která zahrnuje různé druhy veverek, svišťů a psounů.

Existuje celkem šestnáct druhů zemních veverek. Typickým znakem všech těchto druhů jsou lícní torby, které jim umožňují uchovávat potravu. Navíc mají podélné pruhy po zádech, což je charakteristickým rysem pro všechny burunduky.

Burunduk Páskovaný (Tamias sibiricus)

Nejčastěji chovaným druhem zemní veverky u nás je burunduk páskovaný. Délka jeho života ve volné přírodě se pohybuje od 6 do 7 let, ale v péči člověka se dožívají i vyššího věku. Dosahuje délky asi 21-25 cm, přičemž podstatnou část tvoří ocas. Srst na zádech má barvu žlutohnědou, která přechází do šedé. Na zádech lze pozorovat pět tmavě hnědých pruhů. Dospělý burunduk páskovaný váží asi 50-120 g.

Tento burunduk se vyskytuje v pásu mezi Beringovým a Bílým mořem. Najdeme ho také v Mongolsku, Japonsku a ve střední Číně, obvykle ve smíšených nebo jehličnatých lesích.

Život v přírodě

V přírodě se burunduci živí podobně jako v zajetí. V přírodě si každá veverka brání své teritorium a nežijí pospolně.

Období rozmnožování začíná v dubnu po ukončení zimního spánku. Doba březosti trvá přibližně jeden měsíc, a obvykle se ve vrhu narodí 3-6 mláďat. Samice kojí mláďata necelé dva měsíce. Mezi nejznámější příbuzné burunduka páskovaného patří svišť horský, sysel obecný, čipmank horský, čipmank východní, čipmank malý, veverka popelavá a veverka obecná. Čipmank je dalším zemním druhem veverky, který se podobá burundukovi, ale lze ho nalézt v různých částech Ameriky.

Chování v přírodě

Jak už bylo řečeno, jak zemní, tak stromové veverky žijí ve volných koloniích, kde každá zvířata brání své teritorium. Hranice tohoto prostoru si označkují močí, a v případě vpádu nepřítele, často jde o sousední veverky, mohou být agresivní.

Zemní veverky střídavě šplhají po stromech a pobíhají po zemi. Mají končetiny přizpůsobené šplhu s polštářky na tlapičkách a ostrými drápky, což jim umožňuje přichytit se na hladkých površích.

V přírodě si všechny druhy zemních veverek staví obydlí v zemi asi 0,5-1,5 metru pod povrchem. Zde tráví zimní spánek, odpočívají a rodí svá mláďata. Vchod do nory začíná na skrytém místě, například u velkého balvanu. Budují zásobárny, obytné komory a dokonce i veverčí WC.

Zimní spánek

Když na podzim teploty klesnou, burunduci upadají do zimního spánku. Během něj dochází k utlumení životních funkcí, jako je metabolismus, teplota těla, krevní tlak a dýchání. Probouzejí se pouze občas, aby navštívili zásobárny. Tukové zásoby v jejich těle zajišťují provoz životních funkcí během spánku. Na jaře opouštějí své úkryty, obvykle v březnu nebo dubnu, když venku už panuje dostatečné teplo.

Potrava

Veverky ve volné přírodě přijímají denně asi 100 gramů potravy. Jejich jídelníček zahrnuje semena, bobule, ořechy, houby, listy a občas i obilí. Potravu si často ukládají do lícních toreb. Při ohlodávání potravy drží oříšek v předních tlapkách a sedí vzpřímeně na zadních končetinách. Chrup zemní veverky sestává z 22 zubů, včetně 2 řezáků a 10 stoliček v horní čelisti a 2 řezáků a 8 stoliček v dolní čelisti.

Krmení veverek v zajetí

Krmení je klíčovým faktorem pro zdraví a pohodu veverek. Ideální směs obsahuje 25 % ovsa, 40 % slunečnice, 10 % semence, 25 % pšenice a můžete přidat lískové, burské a vlašské ořechy, dále žaludy, bukvice a šípky.

Co se týče ovoce a zeleniny, veverky konzumují téměř všechny druhy ovoce, bobulí a plodů, a občas i zelené krmení.

Živočišná strava může zahrnovat moučné červy, sarančata, cvrčky a občas kousky syrového masa. Mléko je vhodné pro mláďata a březí nebo kojící samice, ale v malém množství. Ořechy a jim podobnou potravu nechávejte ve skořápkách, u veverek to patří k přirozenému příjmu potravy a obrušují si u toho zuby. V obchodech se dá koupit už namíchaná směs pro veverky, ale samozřejmě lze použít i většinu směsí pro hlodavce. V podstatě můžete veverku krmit všemi druhy semen a jader, až na mandle, které obsahují kyanovodík a veverka by nejspíš nepřežila!

Přirození nepřátelé

Burunduci mají v přírodě své nepřátele, jako jsou dravci, kuny, lišky, lasice, divoké kočky, kolčavy, hranostaji, krtci a rejsci. Pokud dojde k poškození nory nepřítelem, samice musí mláďata přenést na bezpečnější místo. Toho dosáhnou tím, že uchopí mladé za šíji a ti se stočí do klubíčka.

Přirozené chování

Veverky mají shodné způsoby chování s ostatními hlodavci. Když se krmí, často sedí na zadních končetinách a potravu drží v předních tlapkách. Čistí si srst jazykem, zuby a předními končetinami podobně jako jiní hlodavci. Péči věnují i svému huňatému ocásku. Při spánku se většinou stočí, přehodí ocas přes hlavu a ráno se rády protahují.

Veverky mají dobře vyvinutý zrak, což jim umožňuje pozorovat okolí. Dobře slyší vysoké tóny, které používají k dorozumívání. Mají výborný čich, který jim pomáhá najít potravu a rozpoznat nebezpečí. Hmat je koncentrován v hmatových vouscích na tlamičce a polštářcích na tlapkách.

Jak ochočit burunduka

Ideální je začít s ochočováním veverky již druhý den po jejím příchodu k vám. Klíčové je, aby si veverka postupně zvykala na vaši přítomnost a ruku a neměla před ní strach. Je důležité neuchopovat veverku příliš pevně, protože by mohla zareagovat kousnutím. Během chvíle se naučíte správný způsob, jak veverku uchopit. Pokud jde o mláďata, nemívají tendenci utíkat, takže silné sevření není potřeba. Měli byste se však vždy vyvarovat chycení veverky za ocas.

Pokud se burunduk dostane z klece do místnosti, nebude snadné jej dostat zpět. Můžete mu pomoci s návratem do klece například pomocí oblíbeného pamlsku. Krotké veverky se nechají snadno chytit a vrátit do klece svým chovatelem.

Nejlepších výsledků při ochočování mladých veverek dosáhnete, pokud začnete ve věku kolem 30 dnů. V této době stále sají mateřské mléko a dávají mu přednost před pevnou potravou. Takové mládě bude potřebovat krmení mlékem asi další tři týdny. Můžete použít různé druhy dětské výživy nebo kondenzované mléko, které ředíte vodou (7,5% tuku). Krmení je vhodné podávat pomocí malé lahvičky pro štěňata nebo koťata, případně v mělké misce. Použití lahvičky způsobí, že si mládě rychleji zvykne na lidskou přítomnost. Při krmení si vezměte mladou veverku do ruky a druhou rukou jí podávejte láhev. Poprvé se může mládě bránit kvůli novému pachu, ale je důležité, aby aspoň trochu mléčka dostalo. Nedoporučuje se nutit mládě k přijetí většího množství mléka, než samo chce. Do klece je třeba umístit i měkkou potravu, jako jsou banány, piškoty namočené v mléce, měkké kousky jablka nebo ovesné vločky. V tomto věku veverky ještě nezvládnou luskání semen a ořechů, takže takové potraviny nejsou vhodné. Mladá veverka bude také více spát a trávit většinu času v hnízdě, ale častým braním do ruky nebo nošením zrychlíte proces ochočování.

U starších veverek, které jsou již samostatné, je ochočování náročnější. Můžete postupovat podle známého rčení "Láska prochází žaludkem". Veverku musíte nejdříve zvyknout na vaši ruku a váš pach, opět za pomoci pamlsků, které podáváte přímo z ruky. Do misky s jídlem byste měli dávat pouze běžné krmivo, nikoli pamlsky, a to jen v malém množství. Zkuste krmit veverku několik dní střídměji, aby se stala hladovější. Poté můžete zkusit nalákat veverku oblíbenými dobrotami jestli přijde. Důležité je, abyste jí nedávali celý kousek pamlsku najednou, ale aby se musela při jídle dotknout vašich prstů. Tuto rutinu opakujte několikrát denně. Hlavním cílem je, aby se veverka při krmení opírala předními tlapkami o vaše prsty. Postupně můžete začít provádět lehký dotyk rukou, například pokus o sezení na vaší ruce. Veverky jsou zvědavé a brzy se začnou seznamovat s vaším tělem. Mějte však na paměti, že jsou velmi lehké a není vždy snadné poznat, kde přesně se na vašem těle nacházejí, takže buďte opatrní.

S extrémně plachými zemními veverkami je třeba mít hodně trpělivosti. V dnešní době se plaché veverky vyskytují častěji než dříve, částečně kvůli odchytům z volné přírody. V takových případech může veverka trpět traumatem a vyžadovat zvláštní péči. Je lepší získávat veverky od chovatelů nebo klidně ze zverimexu, kde máte jistotu, že nejsou z přírody.

Stejně jako u předešlých veverek, pokuste se i tu plachou nalákat na pamlsky, když bude hladová hledat krmivo. Pokud však veverka nevylézá z úkrytu, můžete zvážit odebrání její boudičky. To ji donutí zůstat venku a zapojit se do aktivit ve svém okolí. Návrat do boudičky můžete umožnit alespoň na noc. Buďte trpěliví, protože proces může trvat několik dní nebo týdnů, ale většinou se veverka nechá zkrotit.

Rozmnožování

Rozmnožování burunduků představuje pro chovatele velkou výzvu, protože tato zvířata nebyla nikdy zcela domestikována. Samice veverek rodí mláďata pouze jednou ročně. Veverky nejsou schopny pravidelného rozmnožování a aby k němu mohlo dojít, potřebují dostatečný prostor.

Před plánovaným odchovem si zajistěte odbyt mláďat, pravděpodobně si je nebudete moct všechny ponechat doma. Je třeba zdůraznit, že veverky nesmí být nikdy vypouštěny do volné přírody, protože by to bylo v rozporu se zákony týkajícími se introdukce cizích druhů zvířat. Odchov mláďat veverek je náročný a vyžaduje určité dovednosti a znalosti o chování těchto zvířat. Kromě toho je vhodné mít k dispozici speciální klec nazývanou "porodnice," do které samičku umístíte po páření (min. rozměry 150x50x50 cm). V porodnici musí být boudička cca 30x30x20 cm.

Páření u zemních veverek závisí na prostředí. V přírodě k němu dochází v dubnu, ihned po zimním spánku, zatímco v zajetí, zejména v teplejších místech, se může odehrávat od konce prosince do března. Březost burunduků trvá 29 až 32 dní. Samice potřebuje v této době vyváženou stravu bohatou na vitamíny, vápník a sůl k olizování. Novorozená mláďata jsou holá a slepá, ale jejich oči se otevírají kolem 18. dne. Tvoří se jim srst a začínají vnímat zvuky. Kolem 30. dne začínají přecházet na pevnou potravu a kolem 50. dne jsou téměř odstavena od mateřského mléka.

Chov burunduků, ale i dalších zemních veverek, patří ke krásnému chovatelskému odvětví.