Chov vakoveverky létavé

Vakoveverka létavá je drobný vačnatec, dosahující délky okolo 30 cm. Ovšem téměř 2/3 délky připadají na ocas. Létací blána je natažená mezi posledním prstem přední končetiny a prvním prstem zadní končetiny. Vakušky jsou aktivní v noci a většinu dne prospí.

Obývají rozsáhlá lesní teritoria tropické Austrálie a Indonésie. V přírodě tvoří rodinné skupiny o osmi a více členech. Složené jsou většinou rodičovským párem a jejich různě starými potomky. Dominantní samec značkuje výměšky pachových žláz teritorium i samotné členy skupiny. Samci dosahují hmotnosti 100–160 g, samice bývají lehčí: 80–135 g. Ocasem dokáží uchopit předměty a vakoveverky jej občas používají k přenosu materiálu na stavbu hnízda. Prsty pánevní končetiny bývají částečně syndaktylní, tzn. že druhý a třetí prst je srostlý. Srdce je až o 30% větší než u srovnatelně velkých placentalních savců, ale má nižší frekvenci (200-300 tepů za minutu). Dechová frekvence je 16-40 nádechů za minutu. Teplota v kloace je u zdravých jedinců 34-35 °C. Dutina ústní obsahuje brachyodontní chrup se vzorcem 3134/1044. Dolní řezáky jsou upravené na rozrušování kůry stromů a nedorůstají. Kůže tvoří u obou pohlaví létací blánu (patagium). U samic se vytváří vak. Samci mají navíc androgen sensitivní čelní žlázu (plešku). Samice mají vak, ve kterém jsou 4 bradavky. Mláďata se rodí poševním kanálem. Jsou málo vyvinutá a přelézají do matčina vaku, kde se přisají na bradavku a jsou chráněná před okolím. V přírodě se dožívají 4-9 let, v lidské péči až 15-ti let.

Voliéra

Klec nebo voliéra pro chov vakoveverky musí být dostatečně prostorná, čím větší, tím lepší. Minimální rozměr voliéry pro pár vakoveverek je 65 x 55 x 150 cm. Voliéru je třeba vybavit větvemi a slabšími kmeny listnatých, nejlépe ovocných stromů a to včetně kůry. Neméně důležitá je i hnízdní dutina. Dutina má být snadno otevíratelná a pro maximální pohodlí je možné ji vystlat eukalyptovým listím, popřípadě listím ovocných stromů. Méně vhodné jsou hobliny, papír, kokosová vlákna, seno a kůra. Vakoveverky si obvykle nanosí do dutiny vhodný materiál samy. Stačí jim nabídnout dostatečný výběr. Nevhodné jsou různé látkové a vlněné hamaky.

Pro spokojený život vakoveverek je důležité poskytnout jim dostatek zábavy. Celoročně pravidelně přidáváme čerstvé větve, sezóně pak květy ovocných stromů, keřů a bylin. Vakoveverky milují například květy ovocných stromů, bezinkové květy i bezinky, borůvčí, makovice, sedmikrásky, nebo pampelišky. Skvěle také poslouží speciální běhací kolečko, kde nehrozí poranění ocásku nebo končetin. V žádném případě do voliéry nepatří textilie a hlavně vlna. Zamotáním drápků do textílie hrozí zaškrcení končetiny a nezřídka dochází k amputaci zamotaného prstu nebo i celé končetiny. Známé jsou i případy, kdy se v hamace vakušky udusily.

Krmení

Potravu vakoveverek tvoří z poloviny míza a nektar a z poloviny hmyz (nejlépe členovci). Jako doplněk pro zpestření podáváme čerstvé ovoce a zeleninu, nikdy však nedáváme cibuli ani česnek – jsou pro ně toxické. Vhodné jsou ořechy, semena slunečnice a dýně, ovocné džusy a přesnídávky. Podáváme je pouze jako odměnu, a to ve velmi omezeném množství. Strava založená výhradně na ovoci a zelenině je pro vakušky škodlivá, protože obsahuje nevhodné bílkoviny a má také málo vápníku. Vlivem toho vakušky trpí na osteoporózou a periodontalní onemocnění. Ačkoliv vakoveverky létavé velice dobře přijímají ovoce, semena a ořechy, nejsou přirozenou složkou jejich potravy. Krmení jim připravujeme vždy večer a podává se čerstvé. Malé množství minerálního a vitamínového přípravku podáváme denně. Velice důležitý je i přístup k čerstvé vodě, kterou podáváme nejlépe v napáječce, jelikož vakoveverky nejsou zrovna čistotné a kálejí si do misek. Samice s mláďaty vyžaduje v krmení vyšší podíl hmyzu a vápníku. Abychom předešli bojům o hmyz, je vhodné individuální krmení nebo použití krmítek. 

Doporučená krmná dávka pro vakoveverky:

• Dva hrnky ovoce 2-4 druhy (pomeranč, papája, mandarinky, ananas, mango, banány, kiwi, broskve, jahody, borůvky, maliny a třešně)
• Dva hrnky zeleniny 2-4 druhy (sladké brambory, kapusta, fazole lusky hrášek, mrkev, paprika, v omezeném množství pak kukuřice, brokolice, květák. Nesmí cibuli a česnek!)
• 220 g jemný plnotučný bílý jogurt
• Šest polévkových lžic pomerančové šťávy s vápníkem (Rauch)
• Šest až osm lžic nevařených ovesných vloček
• 900 g jablečného pyré (nepřislazovaného)
• 220 g proteinů (vařené kuřecí maso, vejce, krůtí maso, hmyz, hovězí a vepřové maso se nedoporučuje).
• Jedna až dvě polévkové lžíce lněného semínka nebo pšeničných klíčků 

Vše rozmixujeme nejlépe tyčovým mixérem a jednotlivé porce zamražujeme. Já dávám krmivo do formy na led a jedna kostička je potom denní porce na jednu vakoveverku. Každou dávku je po rozmražení vhodné posypat vápníkem nebo vitamíny.

Insektivorní složka potravy

Měla by být tvořena ze 75 % cvrčky, sarančaty, můrami a brouky nebo larvami potemníků či zophobasů. Z 25 % moučných červů nebo kukel much a švábů. Denní dávka na jednu vakušku je 12 ks moučných červů, nebo 4 ks larev potemníků či zophobasy nebo 4 ks cvrčků či 2 ks sarančat. Hmyzu určnému pro zkrmení dáváme jako potravu zeleninu bohatou na vápník a vitamíny. Pro krmení upřednostňujeme hmyz dospělý a tvrdý před měkkými larvami. Důvodem je prevence periodontalních onemocnění v dutině ústní.

Jako odměnu lze použít například piškoty pro zvířata. Vhodným zdrojem vlákniny je listová zelenina nebo čerstvé eukalyptové větve. Arabskou gumu (pryskyřici) po smíchání s vápníkem a nektarem můžeme roztírat po větvích, nebo plnit do krmítek či děr ve větvích. Takový způsob krmení napodobuje nejvěrněji přirozenou potravu. Navíc lze takovou pastu obohatit i kousky hmyzu.

Chov

Vakoveverky létavé jsou nejčastěji chovaným druhem vačnatců v zájmových chovech.

Jsou velice náročné na váš čas a podmínky chovu. Jde o společenská zvířata a nesmí být chována jednotlivě. Vyžadují každodenní sociální kontakt, který jim žádný chovatel nenahradí. Ve vyspělých státech je dokonce samostatný chov zákonem zakázán. Jedinci chováni samostatně jsou klinicky deprimováni a brzy s u nich rozvíjí syndrom sebezraňování. Nejvhodnější je skupinový chov jednoho samce s více samicemi a jejich mláďaty. Jedinci bez dostatku pohybu a socializace mohou být agresivní, a to i ke svému chovateli. Kastrace sice odstraní agresivitu, avšak nezabrání značkování. Agresivita je vyšší v době rozmnožování, důvodem je i ochrana hnízda. Během procesu ochočování s nimi musí chovatel strávit minimálně 2 hodiny denně.

Teplota by v chovném prostoru neměla klesat pod 20 °C. Nízké teploty znamenají vyšší nároky na energii, vakoveverky to řeší upadnutím do krátkého zimního spánku (torporu). To pro ně není příznivé. Vakoveverky nesnáší průvan, proto bedlivě vybírejte místo, kde bude voliéra stát.

Rozmnožování 

Skupina je vždy polygamní s jedním dominantním samcem. Samice má většinou dva vrhy ročně. Březost trvá pouhých 16 dní a obvykle se rodí dvojčátka. Mláďata po narození putují do vaku za asistence matky a ihned se přisají k bradavce. Mláďata se bradavky pouštějí obvykle po 40 dnech a po 70 dnech poprvé vylézají z vaku do hnízda. V sedmi měsících jsou mláďata naprosto samostatná a zpravidla v jednom roce opouštějí skupinu. Samci pohlavně dospívají po dvanácti měsících, zatímco samice již po osmém měsíci. Samičky krátce po porodu opět přichází do říje a klidně může být oplodněna. Během vývoje mláďat ve vaku, je samice schopna fatální diapauzy, tzn. že pozdrží vývoj mláďat v děloze, dokud mláďata ve vaku nejsou dostatečně odrostlá. Další zajímavosti je, že samice dokáže různými bradavkami produkovat různé mléko, a tak kojit mláďata rozdílného věku. 

Závěrem bych chtěla dodat, že každý jedinec má jinou povahu. Také mají své nálady, umí se i urazit a klidně trucovat i tři dny.