Jak chovem pomoci k záchraně a poznání druhů

V době, kdy dochází spíše k tlaku na to, aby se soukromé chovy, ale třeba i chovy v zoologických zahradách omezily, jsem se rozhodl přispět proti tomuto (jistě nejen z mého pohledu) smutnému trendu alespoň tímto článkem, ve kterém bych rád poukázal na to, jak může být držení a především chov zvířat v lidské péči přínosem pro nás i daný druh živočicha.

Samozřejmě nelze říci, že každé držení živočicha v lidské péči je pro dobro onoho druhu či pro dobro našeho poznání. Když tak například budeme držet nějaký živočišný druh v nepřirozených podmínkách (sociální, prostředí…), příliš nám to nepomůže o získávání informací o životě tohoto druhu. Jistě, nějaké informace získáme, ale mohou být velice odlišné od chování druhu ve své původní domovině. Stejně tak ochraně druhu nepomůže, když chovatel sice bude držet ohrožený druh, ale bude mít pouze skupinu kastrovaných jedinců či jedno zvíře, které nerozmnoží. Do stejné kategorie lze zařadit také křížení druhů/poddruhů či chov jedinců zbarvených odlišně od jedinců ve volné přírodě, samozřejmě s přihlédnutím k jisté variabilitě v přirozeném zbarvení.

Najde-li se však chovatel, který dokáže sestavit chovnou skupinu či pár složený z jedinců náležících ke stejnému druhu, poddruhu či dokonce pouze formě či lokalitě, dokáže úspěšně odchovat mláďata a vést kvalitně záznamy o druhu a jedincích, takový chovatel může být velkým přínosem jak pro ochranu taxonu, tak pro naše poznání. V této části by mnozí mohli namítnout, že od tohoto máme zoologické zahrady a nač tedy do toho ještě tahat soukromé chovatele, ale zoologické zahrady také nesvedou vše. Mají pouze omezené kapacity, a tak nemohou pojmout takové množství taxonů, jako právě chovatelé, kteří jsou mnohdy ochotni zasvětit svým svěřencům celý život a mají o těchto zvířatech vědomosti, které by jim mohl závidět i kde jaký odborník. I díky tomu se pak daří těmto chovatelům odchovávat druhy, které jsou v podmínkách zoologických zahrad téměř nerozmnožitelné.

Přímorožec šavlorohý přežívá pouze v lidské péči

Chov zvířat však může danému druhu pomoci i nepřímo, kdy chov živočicha může podnítit zájem jedince o vybraný druh či skupinu druhů, čeledí… Já sám, jakožto autor článku, jsem tímto příkladem hned u několika skupin živočichů. Mezi mnohými lze zmínit například gekony rodu Uroplatus (ploskorepové), Phelsuma (felsumy), nebo třeba turaka (Musophagiformes) či divoké druhy prasat (Suidae) – to vše jsou zvířata, která jsem si oblíbil více teprve poté, co jsem s nimi měl možnost alespoň krátkodobě pracovat. Už to pro mě není jen nějaký africký pták či madagaskarský ještěr, o kterém vím, jak se jmenuje, jak vypadá a možná i kde přesně žije, ale je to pro mě úchvatný tvor, u kterého kdybych měl možnost nějak podpořit jeho ochranu v místě původního výskytu, určitě nebudu mít problém uvolnit nějaké, alespoň malé prostředky pro to, abych ochranu zvířete podpořil.

Že může chov v zoo a soukromých chovech mít přímý dopad na zachování druhu nejen zde teoreticky v článku, ale i v praxi dokazuje 40 druhů živočichů vyhynulých v přírodě (IUCN red list kategorie EW), které přežívají pouze v lidské péči (řada plžů rodu Partula, přímorožec šavlorohý Oryx dammah…). Známý je také například příběh koně převalského (Equus ferus przewalskii). V současné době drží velkou populaci gazel dama (Nanger dama ruficollis) rančeři v Texasu, zatím co ve volné přírodě přežívá okolo 100 posledních jedinců této krásné pouštní antilopy.

Z předešlých řádků možná mohlo vyznít, že chovat by se měla především zvířata ohrožená vyhynutím. Ovšem i ta, kterým ohrožení aktuálně nehrozí si zaslouží pozornost chovatelů. Jako odpověď na otázku proč, uvádím za příklad holuba stěhovavého (Ectopistes migratorius), kdysi nejhojnějšího ptáka na zemi, kterého však dnes můžeme obdivovat již jen v muzeích. I proto bychom měli udržet populace přírodně zbarvených krajt královských (Python regius), gekončíků nočních (Eublepharis macularius), či agapornisů škraboškových (Agapornis personatus), abychom je jednou mohli, bude-li třeba a bude kam, vrátit zpátky. Čistě bílá krajta má ve volné přírodě naděje na přežití menší jak jedinec přirozeně zbarvený.

Rys karpatský (Lynx lynx carpathicus)

Legálnost chovu živočichů také do jisté míry brání černému obchodu se zvířaty a odchytu živočichů z volné přírody. Chce-li někdo vlastnit nějaké zvíře, které se dá snadno rozmnožit v lidské péči, je mnohem větší šance, že získá právě živočicha narozeného/vylíhlého v péči člověka a není tak nucen pořizovat živočicha odchyceného ve volné přírodě a podílet se tak na mizení druhu.

Jako argument proti povolení chovu živočichů se také objevuje v různém podání se stejným obsahem věta: Zvířata lze chránit v rezervacích či národních parcích. Ano, myšlenka je to jistě dobrá, nechat zvířata žít a střežit je v přírodě zní nejlépe, ovšem má to několik háčků. Ne všechny státy jsou schopné zajistit vymáhání zákonů o ochraně přírody. To se týká zejména rozvojových zemí, ale i u nás zahyne 80 % šumavských rysů z důvodu pytláctví.

Takto bych zajisté mohl pokračovat, ale myslím, že důvody proč chovat volně žijící živočichy v lidské péči jsou z článku dosti zřejmé. Hlavní poselství článku má být pohled na klady chovu živočichů a nikoliv to, aby byl například článek brán jako útok na barevné varianty plazů, ptáků a jiných živočichů (tuto problematiku jsem se v článku zmínil), Také bych si přál, aby až se Vy, čtenář či čtenářka rozhodnete pořídit nějaké nedomestikované zvíře, abyste se zamysleli, proč si tohoto živočicha pořizujete. Chcete přispět k ochraně přírody, nebo jen chcete něco chlupatého na mazlení či něco, co jen tak někdo nemá?