Holub tippler

Odkud pochází tippler?

Tippler byl vyšlechtěn v Anglii z vysoko a dlouho létajících holubů, které si přivezli námořníci domů z bývalých anglických kolonií v Asii (Indie, Pákistán, apod.), a ze zemí, se kterými obchodovali. Toto se dělo před téměř dvěma sty lety a postupně byl do krve tipplera přidán, mezi jinými, i Birminghamský roller, francouzský Cumulet, a proslýchá se, že i dokonce holub poštovní. 

Jak vznikl tento sport?

Let s tipplery se záhy stal v Anglii velice oblíbeným sportem. Angličané, jak víme, jsou lidé nadmíru soutěživí a rádi uzavírají sázky. Finanční nenáročnost chovu tipplera otevřela na počátku 19. století dveře k zábavě i pro chudé dělníky v oblasti Macclesfieldu a Sheffieldu a v druhé polovině předminulého století se již létaly v Anglii soutěže. První světový rekord zaznamenal v roce 1876 pan J.Ball v anglickém Macclesfieldu (kde jinde, než v kolébce našeho sportu) s časem 11:08 hodin. 

Jak daleko dolétne tippler?

S tipplery se nelétá na dálku, ale na čas. Tippler létá poměrně vysoko v kruzích nad holubníkem a měří se mu délka letu. V současné době drží světový rekord (22 hodin a 5 minut letu non-stop) pan Harry Shannon z Irska. Víme-li, že tippler létá rychlostí kolem 50 km/hod, dokážeme si lehce spočítat, kolik toho za tu dobu ulétl. S tipplery létám v menších hejnech - zpočátku tréninkového období vypouštím asi tak tuctové hejno holubů, z těch pak vyberu 5 -7 tipplerů, kterým se věnuji intenzivněji a nakonec do soutěže zpravidla vyšlu tři závodníky, kteří jsou v ten daný den v té nejlepší kondici. 

Jak má tippler vypadat?

Soutěžní tippler je snad jediné plemeno holuba, u kterého není určen předepsaný vzhled. Existuje sice výstavní tippler, ale ten je více méně voliérová záležitost - do soutěže je neupotřebitelný, chceme-li zalétnout 15+. Čeho se u soutěžního tipplera cení nejvíc, je jeho schopnost dlouhého letu. Najdeme proto tipplery s hlavou nahoře zakulacenou i trochu plošší. S nohami kratšími i delšími. Se stavbou těla útlou i robustnější. S okem perlovým i vikvovým (černým) - v mém holubníku naleznete několik poměrně dobrých tipplerů (zalétli 15+), jejichž jedno oko je perlové a druhé vikvové. Počet hlavních letek a ocasních per se též různí. Chovatelé ve světě preferují ponejvíce tipplery s perlovým okem, deseti primárními letkami a dvanácti pery v ocase. Říká se, že tippler, jehož primární letka č.8 je delší než č.9, létá lépe. Tipplery nalezneme od modrých pruhatých až po tygry ve všech standardních i nestadardních barevných rázech a kombinacích. Na barvě tipplera - spíš na jeho strakatosti - totiž vůbec nezáleží. Stačí se podívat na fotky níže na této stránce nebo na fotky od členů klubu či mých přátel z celého světa a uvidíte sami.

Jakého tipplera si mám pořídit?

Z toho nejlepšího letového chovu, který znáte! Jsou to holubi z rodin pánů Harry Shannona, Gordona Hughese, Jacka Bodena, Van der Werfa, Erica Anslowa, George Pilota, ... (zmínil jsem zde pár velice zvučných jmen v tipplerském světě). Nemusíte přímo do holubníků těchto pánů. Jejich rodiny jsou celkem běžně po Evropě k dostání.

Jak to vlastně s tou rodinou je?

Představme si pana Nováka, a dejme tomu, že si pan Novák sežene dva páry vynikajících holubů. Dá se do jejich šlechtění podle svého gusta a z blízkého páření vychová 20 generací holubů. Po těch mnoha letech práce, nebo spíš bych měl říci zábavy, dosáhne se svými odchovanci dobrého výsledku. Řekněme, že vytvoří nový světový rekord. Lidi se o jeho holuby začnou zajímat, a když je od něj koupí, libují si a všem říkají: "Mám Nováky". Těmto rodinám se v tipplerkářském žargonu říká "linie".

V mém holubníku dnes naleznete "čisté" Shannony, Bodeny, Van der Werfy, De Jongy, Westicotty, Kocholly, Curry, jednoho Newtona a Camplina, ale i jejich křížence, kterým říkám Regan a Tyson. V současné době ještě pracuji na linii Phoenix (Fénix).

Proč jsem dal slovo "čisté" do úvozovek? Odpověď na tuto otázku nám dal sám pan Harry Shannon, když řekl: "Lidé říkají, že mají Shannony. Já říkám, že je nemají. Jakmile holub opustí můj holubník, není již Shannonem. Má jiné ubytování, jinou stravu, jiný trénink, jiného pána. Zkrátka úplně jiné chovné podmínky."

Hluboká pravda. Přestože mám v holubníku holuby, jejichž geny jsou totožné s geny holubů bývalých i současných mistrů světa, nelétám 20+. To jsou ty "úplně jiné podmínky", o kterých mluví pan Shannon. Mnoho lidí se dokáže naučit hrát na housle, ale jen málo z nich se stane virtuosem... 

Co je k chovu tipplera potřeba?

Tento holub je velice nenáročný na chov a dobře se množí. Stačí mu menší, ale suchý holubník, kam nevane vítr. Pak tři kávové lžičky ječmene a špetka řepky na den. Pije též jednou za den. Tímto nechci říci, že by toho tippler nesnědl více, ale pak by nelétal dobře, ztloustnul by. Soutěžní tippler by neměl vážit víc než 27 dkg. Taktéž s vodou - nechceme, aby tippler měl touhu se přes den napít a slétl na zem - potřebujeme, aby dokázal zůstat co nejdéle na křídlech.

Hlavní požadavek na chovatele je jeho čas, skutečně hodně času na trénink, a pravidelnost v krmení. Člověk si nemůže odjet na dvou týdenní dovolenou, požádat někoho jiného, aby mu mezitím holuby krmil, a po svém návratu doufat, že mu jeho hejno v příští soutěži dobře zalétne. Mluvím ze své zkušenosti…

Jak se trénuje tippler?

Při tréninku tipplerů dbáme na to, aby holubi nebyli přejedení. Vypouštíme je obden, popřípadě každý třetí den. Holubi tudíž nebudou unavení a my máme možnost trénovat ve stejném období více menších hejn. Z nich pak vybereme tu nejlepší "závodní trojku" (či pětku - lichý počet holubů v hejnu létá lépe - neptejte se mě proč).

V tréninkovém období krmím dietou a když mi hejno zalétne 6 - 7 hodin, jsem spokojen. Na pilu netlačím - snažím se mým holubům rozumnět. Vždyť jsou jako my lidé, některý den se nám pracovat chce a jindy zase ne. Věřte nebo ne, u jednoho stejného hejna jsem zaznamenal trénikové časy v rozmezí od 5 do 12 hodin ! 

Ideální tréningový čas je kolem 6-ti hodin. Po této době se snažíme holuby stáhnout dolů pomocí tzv. "dropperů", neboli česky "vábníků". Zde se v podstatě se jedná o Pavlovův reflex u tipplerů vypěstovaný. Vábníky a tipplery krmíme vždy spolu, a když tippleři ze vzduchu uvidí vábníky na střeše holubníku zobat, dosednou k večeři. Říkám tomu reflexu "poslušnost" a bez ní se nedá ani trénovat ani úspěšně soutěžit.
Budou-li vaši tippleři při tréningu dostatečně hladoví, budou lépe na droppery reagovat. U dobrého tipplera je těžší jej dostat dolů před setměním, než ho celý den držet ve vzduchu. No, držet není asi to správné slovo - dobrý tippler sám od sebe prostě chce létat celý den, a klidně si let prodlouží i do tmy. Této vlastnosti využíváme, a tipplery trénujeme přistávat i za tmy do světla, ve kterém krmíme droppery. Není tudíž na škodu hned od mládí tipplery a vábníky krmit v noci mimo holubník, za umělého osvětlení, aby si zvykli na tmu kolem sebe a nebáli se jí. Chceme-li u nás zalétnout 18+ hodin, musíme počítat s tím, že naši holubi zákonitě musí přistát za tmy. Pakliže tippleři dobře reagují na vábníky a přistávají i ve tmě, jsou téměř připraveni na svůj velký závod.

Jak dosáhnout s tipplery toho nejlepšího času?

Před soutěží musíme tipplera dostat do kondice. Jak jsem již zmínil, tipplera je třeba trénovat, abychom na něm vypěstovali svaly. Nemůžeme se spolehnout na to, že ho jednoho krásného dne vypustíme a on nám zalétně přes 15 hodin. Tippler si pravidelým tréninkem vybuduje svaly a pak k soutěži musí mít dostatek karbohydrátů a proteinu k dosažení nejlepšího možného výkonu. A také musí být odpočinut a "vybuzen". Tohoto dosáhneme následujícím procesem, kterému tipplerkáři říkají "vykrmení" (tento výraz pochopitelně nená nic společného s vykrmováním pašíka) :

• Upustíme od tréninkové diety a začnem krmit výživnější potravou - směsí prosa, semence, řepky, vikve, rýže, slunečnice, pelušky, pšenice a kukuřice (směs pro kanáry je velmi dobrý základ, do kterého přidávám slunečnici, vikev, a rýži). Nepřekrmujeme ho. Krmíme jednou denně, po setmění dostane polévkovou lžíci této směsi a 10 - 20 hrášků pelušky - vodu podávám 30 minut po krmení, můžete do ní dát vitamíny.
• Uzavřeme ho na čtyři dny do vlastního kotce (nejlépe kostka o straně 35 cm, tak, aby neviděl na druhé holuby), můžeme mu i zatmět tím, že před klícku pověsíme závěs nebo překližku. Pozor ale, aby do klícky proudilo dostačné množství vzduchu. Po čtyřech dnech takového "arestu" dostane volnost a poletí jako raketa. Budete mít potíž ho dostat zpět na zem. Zde ale mluvím o dobrém tipplerovi a ten musí zalétnout alespoň zmíněných 15 hodin.

Co je k úspěšnéhu chovu a soutěžení s tipplerem třeba?

Zde existuje několik důležitých faktorů. Netroufám si říci, který z nich je nejdůležitější, ale jedno je jisté. Bude-li jen jeden, jediný faktor chybět, nebo nebude stoprocentní, nedosáhneme v chovu i výkonu těch nejlepších možných výsledků a ze sportovního hlediska bude naše snažení ztrátou času. K dosažení sportovního úspěchu je třeba trpělivost, čas a ochota se učit ze strany chovatele, pravidelnost v tréninku i krmení, správná strava, dobrý zdravotní stav holubů, kvalitní chovné páry stejné linie, se kterými chovatel hodlá začít, a přísný výběr jedinců, kteří v chovu zůstávají (Vojta Prepiak tento selekční proces přiléhavě nazýval "stalinismus" :-). Také se musí počítat s faktorem, kterému se lidově říká "klika" aneb štěstí - i ten musí být k dosažení velmi dobrých časů stoprocentní. 
Nechť mi čtenář dovolí věnovat se podtrženým bodům podrobněji.

• trpělivost

I když je na těchto stránkách zmíněno, že se výsledky chovu tipplerů dostaví poměrně brzo, přesto je dobré, aby chovatel začal věnovat pozornost své trpělivosti hned v počátcích chovu, pakliže tak již neučinil dříve, při jiných příležitostech. Vysvětlím, co tím myslím. Pořídím si několik chovných párů do začátku a budu od nich odchovávat tím způsobem, že každý pár uzavřu do individuálního chovného boxu (ideálně rozměrů 50 cm hloubka x 120 cm šířka x 40 cm výška), kde tipplerům připravím  sádrové hnízdo s filcovou vložkou (keramické je v předjaří moc studené) a po týdnu začnu kontrolovat, zdali snesli vajíčko a tou dobou do boxu hodím i nějaký ten stavební materiál na hnízdo. Obvykle se jedná o slámu, borové jehličí, apod. Borové jehličí je jejich oblíbený stavební materiál, ale v hnízdě je však příliš řídké a v chladném období mohou čerstvě vylíhlá holoubata, kdy už je rodiče nemohou otáčet jako vajíčko, zespoda prochladnout.

Každé snesené vajíčko na skořápce očísluji a s datem snesení si to číslo, spolu s čísly kroužků rodičů, zapíši do tabulky Excelu, ve kterém si tímto způsobem současně tvořím i rodokmeny. Vím  tudíž přesně na den, kdy se jednotlivá vajíčka mají líhnout. Po několika dnech se ujistím, že vajíčka jsou oplodněná a nechám pár sedět dál. Touto dobou lze chovný box otevřít a nechat nesedícího holuba se prolétnout, např. po voliéře, je-li box umístěn tam. Já to ale činím jen tehdy, když se vyskytuji poblíž. Důvod je ten, že do otevřeného boxu se může dostat cizí holub, začne si ho bojem přivlastňovat a může se stát, že se nějaké vajíčko rozbije, nebo že bude čerstvě vylíhlé holoubě ušlapáno. Když jsem poblíž, rychle si toho všimnu a mohu cizího holuba okamžitě z boxu vykázat a box zase zavřít.

Po vylíhnutí kontroluji holoubata každý den, třeba i několikrát (dovolí mi to krotkost většiny sedících tipplerů) . Ve věku zhruba deseti dnů začnu brát holoubata po skupinkách na chvíli ven, svítí-li sluníčko a je-li relativně teplo, abych jim ukázal holubník a jeho okolí zvenku. Již v tomto věku si všímám, jak které holoubě reaguje na okolí, jak je čilé, jak zapadá do týmu. Takto začínám získávat důležité informace o budoucímu závodníkovi. Jak holoubata rostou, začínám je společně dávat do venkovní klece na delší a delší dobu. Zhruba na pěti týdnech je odstavím od rodičů a umístím je v boxu spolu se starší, klidnou a poslušnou holubicí – jejich budoucí vodičkou. Někdy na odstavení trpělivě čekám i déle, není kam spěchat. Mladému tipplerovi stačí deset tréninků, aby dosáhl velmi dobrého soutěžního času, řekněme 10 a více hodin.

Odstavená holoubata začnu učit reagovat na droppery (česky "vábníci"), i když předtím je již od útlého věku vídávala z klece „pracovat“ na střeše a vábit trénující hejno dolů na střechu holubníku. Po odstavení vídávají holoubata droppery jen v době krmení, kdy jim umožním přidat se k zobajícím dropperům. Holubice-vodička jim ukáže cestu. Holoubata jsou nyní totiž spolu s holubicí v boxu nad droppery a v době krmení jim otevřu cestu dolů. Z boxu dropperů vede i cesta ven na sklopnou desku a odtud dál na střechu voliéry. Od této chvíle dostávají nažrat jen jednou denně a to jen ječmen a ne moc. Polovina volete jim stačí. Některému trvá den-dva než začne ječmen žrát a podle reakcí vysledovaných dříve, v jejich útlém věku, lze říci, komu to bude trvat déle a kdo se chytí téměř okamžitě.

V době, kdy holoubata začnou velmi dobře reagovat na droppery, je čas je s droppery vypustit na střechu bez holubice–vodičky (tu mám připravenou v ruce pro případ, že se holoubě hned napoprvé vznese vysoko nad střechu, abych jí mohl vyhodit do vzduchu a doufat, že se k ní holoubě ve vzduchu přidá). Holoubata obvykle vypouštím po jednom, nechám je vylétnout s droppery z boxu a nyní se vyskytne několik variant, které si holoubě zvolí. V každém případě je dobré se obrnit trpělivostí. Některé holoubě vyskočí z boxu s droppery na sklopnou desku umístěnou venku, necelý metr před boxem s droppery, trochu tam pozobe, dál nepůjde a zase zaskočí s droppery do boxu. Jiné z desky vylétne s droppery na střechu voliéry, dál nepůjde, trochu tam pozobe a zas zaskočí. Další projde právě zmíněnou fází a „vylepší“ si ji tím, že nad voliérou udělá jeden či více „motýlků“, což je můj termín pro krátký, nízký, blízký a rychlý trdlovitý oblet a poté dosedne. Dosed je v ideálním případě na domovskou střechu. V některých případech však dosednou na blízkou třešeň nebo na řadovku přes ulici, ze které rychle přelétne na domácí střechu, a poté spolu s droppery zaskočí. První přistání u holoubat mimo domovskou střechu toleruji, druhé též, ale třetí a další se stává zvykem a takové holoubě u mne do soutěže nepatří, i kdyby létalo sebelépe. Může být totiž důvodem diskvalifikace. Největším náporem na trpělivost je pak ta varianta, kdy holoubě hned napoprvé vyrazí „plnou parou vpřed“. Tj. vylétne z boxu nebo ze sklopného prkna hned do výšky a střechy voliéry se ani nedotkne. V tomto případě existují dvě varianty jak se zachovat. Buďto nechat holoubě, ať si to ve vzduchu „otrká samo“ a pracovat s droppery na střeše (házet jim na různá místa ploché střechy pár zrníček a nechat je za nimi poletovat a pozobávat). Anebo za holoubětem hodit do vzduchu holubici-vodičku, kterou držím připravenou k okamžité dispozici v ruce. V prvním případě je třeba trpělivě čekat na místě, i když holoubě zalétne z dohledu, na jeho návrat a přistání. A v druhém případě trpělivě doufat, že se holoubě ve vzduchu chytí holubice-vodičky, anebo ona jeho – i když některé holoubě se jí zprvu bojí, přestože jí velmi dobře zná, a uniká jí. Pak zbývá jen trpělivě čekat, kdy holubice přivede holoubě zpět na dohled (několikrát se stalo, že návrat na dohled jim trval přes 2 hodiny) a ukáže mu jak se přistává. Jakou variantu zvolit většinou řídím podle mého předchozího sledování reakcí jednotlivých holoubat.

Poté, co jsou holoubata usazená, tj. mají za sebou dva více než hodinové oblety s holubicí-vodičkou a bezpečně přistanou na domácí střeše, nastane čas tréninků samotných holoubat bez holubice. I zde je třeba trpělivost, protože některá holoubata se nedrží hejna, zalétnou z dohledu i několik hodin a když chovatel nemá trpělivost, jde domů dělat něco jiného, nepracuje s droppery v případě návratu hejna (v některých případech vysoko nad holubníkem) a zanechá je bez dozoru, může se stát, že chovatel své hejno vlastně „zkazí“ hned v zárodku jejich kariéry. Dosednou jinam, daleko od holubníku nebo se vůbec nevrátí. Pochopitelně, dosed mimo nebo ztráta holouběte se někdy stává, ale když tam chovatel celou tu dobu je, alespoň ví, že pro dobré usazení něco udělal. Že jim ukázal droppery, když přelétali vysoko nad holubníkem. Že na ně čekal. Že měl o ně starost. A tohle vše, věřte nebo ne, si tippler uvědomí, jako spoustu dalších věcí – interakcí – mezi chovatelem a tipplerem. V mém případě, když se holoubě nevrátí, mohu si s čistým svědomím říci: „Když tu nechceš bydlet, nemusíš, udělal jsem pro tebe co jsem mohl“. Usazení mladí, po dvou-třech lekcích s holubicí vodičku, pak už létají v hejně bez bez ní a většina z nich dokáže zalétnout, krmeni dietní směsí, sedmi hodinový tréninkový čas na potřetí, na počtvrté sami venku. Když umí toto, není je třeba neustále sledovat a případnou ztrátu z hejna v tomto (i pozdějším) období připisuji dravci mimo dohled.

Nyní nastal čas tréninků, pakliže místní dravec není aktivní, do noční tmy. V létě to ještě jde, je teplo a na zahradě sedím tak jako tak. Jedinou nevýhodou letních tréninků je to, že je dlouho vidět a v případě přeletu do tmy je třeba druhý den za úsvitu vstát a čekat na návrat hejna na dohled, pochopitelně spolu s droppery. Dropperům to moc nevadí, ale mně ano. Večer se stmívá kolem 22 hod a když hejno přistane je to v pohodě. Když však ne a letí dál, čekám na něj alespoň další dvě hodiny. Pak už nejsou v té tmě vidět a když neslyším ani šum křídel, jdu po půlnoci spát. Stává se, že z hejna něktří přistanou do tmy a ostaní přeletí. Jak jsem výše zmínil, kolem 4 ráno jsem opět na nohou obrněn trpělivostí. V zimě je to horší. Tipplery pouštím na trénink, dá-li dravec možnost, i v odpoledních teplotách nad mínus 5°C. K večeru a za tmy však takováto teplota obvykle padne k mínus deseti i více stupňům a venku je mi doopravdy zima, obzvláště zafouká-li. Kdybych nebyl trpělivý, vzdal bych to. Ale já čekám. Pakliže leží sněhová pokrývka, holubi jsou poměrně dobře v odrazu pouličních světel na nebi vidět. A tak s nimi venku vydržím i dvě hodiny po setmění. Stalo se v několika případech, že jsem šel po dvou hodinách domů a koutkem oka jsem zahlédl na obloze stín. Byl to můj tippler a tak jsem se od dveří baráku vrátil přes zahradu k holubníku, znovu pustil droppery a vábil dál dokud ten tippler nepřistál (anebo definitivně přelétl). Stává se, že jednoho (z hejna např. tří) mám již doma nakrmeného, teď přistál druhý, ale kde je ten třetí? Ten se však vrátí až druhý den ráno nebo dopoledne. Nicméně i toto považuji za úspěch a do noci s hejnem trpělivě trénuji dál.

V případě zmíněného hejna se stalo, že při dalším tréninku do noci první tippler opět poslušně přistál za velmi hlubokého soumraku a já jsem si všiml, že ten druhý by asi už přistál také, ale trpělivě se držel toho třetího. Ten třetí však ve tmě zmizel z dohledu směrem na sever od holubníku, jako to udělal během předchozího tréninku. Ten druhý však tentokrát nepřistál a zaletěl s tím třetím do tmy. Za několik minut se ten druhý začal vracet na dohled sám, bez toho třetího, ale zatím nepřistál. Trpělivě zalétával směrem na sever, kde zmizel ten třetí, a asi třikrát se po několika minutách vrátil na dohled, opět sám. Asi za 1/2 hodiny se však vrátil na dohled i s tím třetím (dá se říci, že ho vlastně k holubníku přivedl), začali spolu kroužit nízko nad střechou a za pár dalších minut spolu i dosedli. Od onoho večera dosedávali za tmy všichni tři, téměř najednou a bez dalších chyb. Zmíněné hejno tří mi pak hned tu následující sezónu zalétlo v soutěži na „Long Day“ pro mne úžasných 18 hodin a 6 minut. Takže nejen trpělivost chovatele, ale i trpělivost toho druhého holuba na hejně s tím třetím přinesla své plody.

• čas

Zde je nutno hned zpočátku říci, že je potřeba si uvědomit, z jakého důvodu si chovatel tipplery pořídí a od toho se odvíjí náročnost na chovatelův čas. Dovolte mi začít s takovým typem chovu, který vyžaduje minimum času, tj. chovem pro potěšení chovatele.

Pořídí-li si chovatel tipplery, předpokládám, že si je pořídí proto, aby se mohl těšit z jejich letových schopností. V jiných případech by si mohl pořídit např. masné nebo okrasné plemeno holuba. Nyní nastává otázka, na jakou úroveň chovatel zamýšlí rozvinout jejich letové schopnosti. Nenáročnému chovateli, neboli chovateli pro vlastní potěšení, pravděpodobně postačí tipplery vypustit třeba jen jednou za týden, či dvakrát za měsíc, a sledovat jejich let. V takovémto případě je chov tipplerů na čas velmi nenáročný a spočívá na základních principech dobrého holubaření. Tím chci říci, že holubi musí být nakrmeni, napojení a drženi v čistém, nepřeplněném holubníku. Častost čištění holubníku záleží na jeho ploše a na počtu holubů v něm. Vyčistit postačí zpravidla jednou za týden, nicméně zastávám názor, že častějším čištěním člověk nic nepokazí. Krmit postačí jednou za den a po krmení nechat napaječku tipplerům k dispozici zhruba 10 minut. Během chovného období je pochopitelně potřeba rozdělit chov na chovné a letové tipplery. Chovným ponecháme zob a vodu k dispozici celý den. Tippleři do letu by měli mít své vlastní oddělení, ve kterém jsou rozděleni podle pohlaví a krmeni jednou denně, a když přijde den, kdy je pěkné počasí a chovatel má čas i chuť sledovat jejich let, prostě si je vypustí. Je však dobré pamatovat na to, že i takto vedené hejno dokáže zaletět pět a více hodin a proto je třeba počítat v době vypuštění s délkou zbývajícího denního světla, aby tippleři dosedli dříve, než nadejde noc. Na velikosti vypuštěného hejna nezáleží, ale, dle mého gusta, čím větší hejno, tím hezčí pohled na něj.

Pakliže bychom chtěli informace o výše zmíněnému druhu chovu tipplera převést na časové údaje, můžeme říci toto: Jedno oddělení trvá nakrmit a napojit 10 minut denně. V případě třech oddělení (chovné, letové pro samce a letové pro samičky) to činí 30 minut denně. Čištění bych odhadl v průměru na hodinku týdně, což činí zhruba dalších 10 minut denně. Výpočtem jsem došel k výsledku 40 minut „práce“ denně versus několik hodin potěšení z pozorování letu tipplerů kdykoliv si je vypustím. A mám-li čas, vypouštět mohu i obden. Čili velice příznivý poměr výkonu k příkonu. Mimochodem, krmení a čištění holubníku vůbec nepovažuji za práci, i toto je pro mne vlastně zábava. Obzvláště mám rád dobu krmení, kdy mi někteří tippleři zobají přímo z ruky.

Trochu víc časově náročnější způsob chovu tipplera je ten případ, kdy se chovatel rozhodne poměřit své síly (čili letové výsledky) s jinými chovateli a bude potřeba se zúčastnit soutěží. Toto se dá provést dvojím způsobem. Buďto se chovatel rozhodne pro účast jako klubový host anebo jako člen klubu.

Klub chovatelů tipplerů (KCHT) umožňuje nečlenům účast v klubových soutěžích jako host a z důvodu regulérnosti a porovnavatelnosti dosažených výsledků se i host musí řídit Letovým řádem KCHT a jeho přílohami. Dosažené výsledky jsou v tabulkách výsledků sice na klubových stránkách uveřejňovány „pod čarou“, ale i rychlým pohledem na tabulku jednotlivých (i celkových) se host dozví jak si vedl. Stává se, že dosažený čas hosta je v některých případech delší než čas některých členů klubu. Co se týče časové náročnosti, záleží na jednotlivém hostu, kolik času bude schopen a ochoten věnovat. Jedná se obzvláště o čas strávený při trénincích, případnému navykání na droppery (přistávání na signál, třeba i za tmy) a případnému individuálnímu krmení. A zde nastává situace, kdy se časová náročnost pro hosta a člena klubu začíná prolínat. Záleží totiž na individuálním přístupu a časových možnostech každého chovatele a strávená doba bude vyšší než v případě chovu pro vlastní potěšení. Bude totiž bezpodmínečně třeba věnovat čas studii Letového řádu KCHT a jeho příloh, přítomnosti chovatele po celou dobu soutěže a neustálého sledování soutěžícího hejna. Pak je také nutno velmi pečlivě vyplnit Letový formulář a odnést ho na poštu či do poštovní schránky. Tyto tři věci musí podstoupit jak host, tak i člen KCHT, aby jeho účast v soutěži proběhla dle nastavených pravidel, dosažený čas mohl být vedením klubu vyhodnocen a poté i zveřejněn. Ze strany chovatele se jedná řádově o několik minut, plus čas sledování soutěžního hejna, který je ovšem více zábavou než „prací“. Jako perličku zde uvedu situaci, kdy se v KCHT jeden bývalý člen domáhal od předsednictva anulaci diskvalifikace jeho výsledku. Argumentoval tím, že přípravě tipplerů do soutěže věnoval tolika práce a výsledek byl pak neprávem diskvalifikován z důvodu „banální technikality“. Bohužel ho v tomto úsilí o zrušení diskvalifikace podpořila i hrstka dalších bývalých členů. Tito nejspíš přípravu do soutěže (včetně nastudování Letového řádu) a správné vyplnění Letového formuláře chápali jako práci s lopatou namísto trávení času zábavou. Dovolte mi upřesnit onu výše zmíněnou „banální technikalitu“ diskvalifikace - jednalo se o případ, kdy uvedený čas kontroly kroužků soutěžících holubů v Letovém formuláři předcházel času dosedu hejna uvedený tamtéž ob řádku výše. Takto vyplněný Letový formulář poté podepsal nejen rozhodčí, ale i další dva svědci soutěžního letu. Úvahu o tom, jak může proběhnout kontrola kroužků v době kdy ještě hejno létá ponechám na čtenáři... Tuto příhodu zmiňuji jen proto, abych zdůraznil, jak důležité je věnovat čas nastudování Letového řádu, včetně jeho příloh, a hlavně pokynů k správnému vyplnění Letového formuláře. Veškeré podklady (dokumenty i jejich podrobné vysvětlení) pro splnění požadavků na regulérnost soutěže jsou zveřejněny na těchto stránkách a jsou tudíž i k dispozici nečlenům.

Jak se nám prolíná časová náročnost mezi soutěžením jako host versus jako člen KCHT, bude zde, dle mého názoru, užitečné zmínit i několik tipů, jak vyšetřit čas, kterého obzvláště chovatel chodící do zaměstnání nemá nazbyt. Jako první bych uvedl možnost krmit hejno společně, tím se opravdu dost času ušetří. Dále je možné trénovat hejno jen jednou týdně – o víkendu, kdy chovatel do práce jít nemusí. A napadá mě ještě jedno časové ulehčení během tréninků – požádat někoho z rodiny či sousedů, aby vypouštěl k tréninku za mne, když jsem ještě v práci. Ráno před odchodem do práce hejno přemístím do vypouštěcí klece a vypuštěno může být aniž bych byl přítomen, např. v poledne. V tomto případě je nutné dobře znát kvality trénovaného hejna (drží se spolu? dosedají naráz? čekají všichni až na signál k dosedu? dosedají pouze na domácí holubník?) a vědět, jak dlouhá asi bude doba minimálního tréninku (plus/mínus jedna hodina). Takto mohu stanovit čas vypuštění cizí osobou na takovou hodinu, která bude časově odpovídat mému návratu z práce. Toto platí jak pro hosta tak i pro člena KCHT.

Čím lepších výsledků bude chtít chovatel tipplerů dosáhnout, tím více bude třeba i jeho času. Jedná se především o častější trénink, individuální krmení, návyk na droppery a nácvik hejna přistávat za tmy. Špičková hejna nejenže musí umět za tmy létat, ale nesmí se i bát do tmy i přistát, aby let nebyl diskvalifikován. Zde se však jedná o světovou ligu, jejíž požadavky mohu popsat jindy a jinde. V každém případě doporučuji zájemci o tento typ chovu se zúčastnit jako host schůze KCHT, kde se může formou otázek a odpovědí dozvědět od členů více. Anebo, ještě lépe, dohodnout se z některým z našich členů na osobní návštěvě jeho holubníku či nabídnou mu soudcování při soutěži, kdy bude dost času na to vše okolo tipplerů ústně probrat a v praxi i vidět. Psaním mohu bohužel nabídnout pouze teorii a z té zde ještě mohu zmínit moudrost anglických tipplerkářů, která stojí za zamyšlení: „Kolik času jim dáš, tolik od nich dostaneš“.

• učit se

Staré české přísloví praví, že žádný moudrý z nebe nespadl. Ať se člověk zabývá čímkoliv, je potřeba o tom něco vědět a průběžně své znalosti doplňovat. V případě tipplerů, dostupných informačních zdrojů není mnoho. Zde bych proto rád poukázal na tyto stránky KCHT, kde lze veškeré informace o tipplerech najít v češtině. Internet je vůbec vynikající zdroj informací o tomto plemeni - např. videa na YouTube, soukromé stránky chovatelů z celého světa, klubové stránky, diskuzní skupiny, apod. Velmi dobrý zdroj (nejen) pro začátečníka je rozhovor s chovatelem, od kterého své (první) tipplery získávám. Doporučuji chopit se příležitosti, kdy si pro holuby někam jedu a tam klást otázky. Zkušený chovatel na ty rozumné bude znát odpověď a navíc je schopný o své linii tipplerů povědět cosi více. Stává se mi, že někteří noví chovatelé ke mně přijedou na návštěvu vícekrát, vždy připraveni klást doplňující dotazy nebo se zeptat na něco, na co se předtím optat zapomněli. Takových chovatelů si velmi vážím a mile rád si s nimi popovídám. Jsou však i chovatelé tací, kteří si vyčlení na převzetí tipplerů sotva pět minut a v rychlosti například sdělí, že plánují tipplery křížit do jiného plemene. Inu, chovatelé jsou různí, ale nechť si každý odchovává tak, aby se mu výsledek líbil. A to je dobře, o tom by chovatelství mělo být.

Nezaplatitelný zdroj výuky jsou vlastní chyby. Kdo by nepřiznal, že v chovatelství nikdy chybu neudělal, asi nemluví pravdu. Podle mne, chybuje každý z nás. Důležité pak je se z chyb poučit a neopakovat je.

Je také dobré naučit se rozpoznat tipplera v letu od ostatních holubovitých druhů a plemen. Tato dovednost se může obzvláště hodit během usazování mladých, kdy se nějaký jedinec po dvou-třech dnech někde mimo dohled může objevit vysoko nad holubníkem a hledá. Pakliže ho dokážeme identifikovat jako tipplera, můžeme okamžitě vypustit vábníky a tím mu pomoci najít cestu domů. Tippler má velice specifický styl letu, který se liší od letu PH, městského holuba, holuba hřivnáče, a o hrdličce ani nemluvě. Pakliže strávíme několik chvil pozorováním hejna tipplerů v letu, a sledovat při tom i městské holuby a PH, vyskytují-li se v okolí, dá se to velice rychle naučit. Nebudeme pak mít pak problém identifikovat i jedince. Mluvě o tipplerech létajících sólo je dobré zmínit situaci, kdy hejno rozežene dravec. V tom případě se stává, že chvíli trvá, než se hejno opět seskupí. Někdy se, obzvláště mladí nezkušení tippleři, po útoku dravce bojí jeden druhého a snaží se uniknout, když se jeden tippler chce k hejnu připojit. Někdy sólo let jedince trvá dost dlouhou dobu a v tom případě by tipplera v letu měl poznat i rozhodčí při soutěžích, aby nemohla nastat neoprávněná diskvalifikace za 60 minut z dohledu. Další situace, kdy by mohl tippler létat sólo, se může vyskytnout při usazování mladých, když hejno ještě nedrží pospolu. Pozor ale, mladý usazovaný tippler zprvu ve vzduch létá trochu svižněji než starší zalétaný tippler.

To nejdůležitější asi na konec. Tippler (a holub jako takový) chovateli dokáže sdělit, co mu chybí a co by potřeboval. Asi nemusím žádnému chovateli říkat, že když holubi trochu načepýření polehávají na podlaze u napáječky a vrtí se nebo jedno křídlo zvedají do vzduchu, chtějí se vykoupat. Když některé holoubě po odstavení hmouří oči, má žízeň, protože se samo ještě nenaučilo napít. Kdo trochu své holuby trochu sleduje, toto ví. Sleduje-li je někdo pečlivěji a častěji, ví také kdy potřebují čerstvý grit (v gritníku se přehrabují, trochu si zobnou, ale hned sezobnuté vyhazují), nebo stelivo na hnízdo (nosí na hnízdo věci, které by normálně nepoužili, u mne např. brka nebo kousky suchého trusu), či potřebují více kulatiny, když krmí mladé (v krmítku zobákem jen přehrabují), nebo že má jedinec nějaký zdravotní problém (načepýřené peří, apatie, vodnatý nebo zelený trus, přihmouřené oči jsou některé z příznaků), nebo že se chce prolétnout (vesele v individuálním či skupinovém boxu mává křídly). Toto vše, a pravděpodobně mnoho dalších věcí, lze od holubů vypozorovat a naučit se zjednat nápravu.

• pravidelnost

Mnozí z nás pravděpodobně znají situaci, kdy se vrátíme do práce z delší dovolené a trvá nám několik dní, než si opět zvykneme a plně se navrátíme do pracovního procesu. Většina lidí je navyklá určitému časovému a výkonnostnímu režimu a pakliže jej dodržuje, ani si neuvědomí, že by tomu mělo být jinak. Toto podle mne platí i o zvířatech. Pes chce jít v dobu, na kterou je zvyklý, na procházku a vesele štěká, když uvidí vodítko. Kočka si v určitou dobu vymňouká misku žrádla a když se nažere, spokojeně si vrní. U tipplera, který je chovaný pro podávání sportovních výkonů, tak jako u lidských sportovců, je třeba pravidelnosti v trénincích, doby krmení a správné výživy. Asi nikdo z nás nebude pochybovat o tom, že maratónský běžec, který měsíc před závodem přestane trénovat a bude jíst jen knedlo-vepřo-zelo zapité osmi dvanáctkami, ten závod nevyhraje. Já osobně bych si tipoval, že ten závod ani nedoběhne. Správnou výživu pro tipplera ponechme na později v kolonce "krmení" a věnujme se zde zmíněné "pravidelnosti".

V době, kdy píši tyto řádky (podzim 2021), se mi o pravidelnosti v trénincích může kvůli dravcům jenom zdát. Pakliže mi hejno začne létat přes dvě hodiny, nastávají ztráty. Výjimkou bylo loňské (rok 2020) hejno mladých, které mi 26.5.2020 po devíti trénincích zalétlo krásných 14 hodin a 35 minut. Ta jeho výjimečnost spočívala v tom, že nelétali poblíž holubníku, ale zalétávali do stran mimo dohled. Poté přelétli vysoko přímou čarou nad holubníkem a zase zmizeli z dohledu, kde zůstávali někdy téměř 30 minut. Jestli létali přímou čarou i mimo dohled nevím. Další výjimečnost byla ta, že po ztrátě první várky mladých (6 kusů naráz a poté dva kusy naráz), jsem toto hejno přestal trénovat pravidelně (tj. obden) a přesto dokázaly podat velmi slušný výkon. Kolik by asi zalétli, kdybych je mohl trénovat pravidelně, vícekrát a zkusil je naučit přistávat i za tmy? Na tuto otázku si již neodpovím, neboť hned ten další trénink po soutěži jsem o jednu holubičku z hejna přišel. Přemýšlel jsem o tom, proč (a stalo se to za poslední 3 roky vícekrát) ztrácím vícero již zalétaných kusů během jednoho tréninku a dospěl jsem k dravcům. V mé lokalitě hnízdí dva páry jestřábů (kolik krahujců nevím) a jejich teritoria se překrývají nad našim pozemkem. Zjistil jsem to během jejich námluv, kdy jsem je opakovaně všechny 4 viděl na obloze naráz. A jestliže každý z párů vyvede jen 2 mladé, všichni se při úlovku 6 tipplerů ten den chudáci ani dosyta nenajedí??

Bývalo lépe a není to tak dlouho. Před několika lety jsem mohl pravidelně trénovat, kromě dalších ročních období i v průběhu celé zimy (2012 - 2013 a 2013 - 2014) celkem bezproblémově. Trénoval jsem několik hejn a z jednoho hejna o 5ti kusech jsem ztratil pouze jediného holuba - černou straku, která je vidět ve videu o létání nad sněhem na titulní stránce mého osobního webu (www.tipplers.ucikana.cz). Před soutěžní sezónou 2014 jsem z tohoto hejna vyřadil i tu modrou straku na videu a zbývající 3 tippleři dosáhli dne 21.6.2014 prozatím v ČR nejlepšího soutěžního času 18 hodin a 6 minut, zaletěného podle přísných pravidel NTU, pro skupinu "MK". To jsou však dnes již jen vzpomínky a čtenář mi zajisté dovolí z nich čerpat, když dále budu psát o pravidelnosti.

Jedním z klíčových elementů k úspěšnému a dlouhému soutěžnímu letu je pravidelnost v trénincích. Dle mých zkušeností se nejlepších výsledků z hlediska tréninků, dosahuje tehdy, když je soutěžní hejno trénováno obden, popřípadě každý třetí den, a, v případě starých holubů, po delší časové období. V případě mladých holubů 10 až 15 tréninků před závodem je podle mne dostačující - nechme mladé dospět k lepším výkonům jako staří. Čas dosažený během tréninků není až tak moc důležitý. Důležité je, abychom hejno během tréninku "nevypálili jako sirku - ta už pak hořet nebude". To "vypálení" si necháme na soutěžní den. Nevím o hejně, které by kdekoliv ve světě zalétlo víc než jeden národní rekord. Ti holubi prostě ten den odvedou svou práci, "sáhnou si na dno" a během další soutěže už nebudou ochotni to "dno" opět zahlédnout.

Dalším klíčem k soutěžním úspěchům je pravidelnost v krmení. Soutěžní tipplery krmím, a deset minut poté, co dojedí i napojím, jen jednou za den. Čas krmení měním podle délky dne. V létě krmím na konci dne, zpravidla těsně před soumrakem, v zimě většinou za úplné tmy pod umělým osvětlením. Proč jen jednou za den a na jeho konci? Nechci, aby si holubi během letu vzpomněli na to, že by se chtěli nebo mohli najíst či, a to hlavně, napít. Toto jim vštěpuji pravidelností v krmení a napájení hned po odstavení, když vidím, že se už sami dokáží nažrat a napit.

Proč se domnívám, že pravidelnost je tolik důležitá? Já se to nedomnívám. Já to po analýze situace vím. Pojďme si zde tedy spolu rozebrat ty důležité věci.

Trpělivost? Té jsem se naučil a v mém věku jí není nedostatek. Hejna určitě nevypaluji jako sirku.

Čas? Nyní, když jsem v důchodu, strávím na holubníku více času, než kterýkoliv jinou aktivitou a na holubník se automaticky zajdu podívat několikrát denně, abych pozoroval, jak se holubům daří. Zajdu tam nejenom v době krmení nebo čištění či koupání. Tady problém není.

Učit se? Za ty roky, po které chovám tipplery, jsem od nich mnohé odkoukal. Učil jsem se nejen z mých vlastních zkušeností (i chyb), ale i z mnoha dalších zdrojů, mezi kterými jsou: informace od chovatelů od kterých jsem si pořizoval své chovné tipplery, internetové diskuzní skupiny tipplerkářů z celého světa, dostupná literatura i internetové články o tipplerech nejen v českém jazyce.

Krmení? Krmím v podstatě stejně od roku 2006, kdy jsem si byl v Rakousku u Zlatka Klačara pro své první kvalitní chovné tipplery. Zlatko rok předtím zalétl rakouský rekord 18 hodin a 55 minut, který od té doby několikrát překonal. Tehdy mě Zlatko a jeho bratr Dragan poradili, jak tipplery krmit a já ten jejich plán neměnil, protože mi přinášel dobré výsledky. Řídím se starý anglo-saským příslovím: "Neopravuj, co není rozbité". Teď trochu pro odlehčení odbočím. Vzpomínám, jak to Zlatkovi přestalo dvě-tři sezóny létat a jeho bratr s úsměvem před Zlatkem pravil: "Zlatko přesně ví co a jak s tipplery dělat. Jenže teď začal experimentovat s krmením". Zlatko se zatvářil jakoby chtěl říci: "Však já tomu přijdu na kloub". A asi přišel, protože po pár letech opět začal tvořit rakouské rekordy. Já osobně bych vsadil na to, že opět přešel na starý osvědčený systém krmení. Nechci ale kamaráda popichovat jak si může dovolit jeho bratr a tak se neptám.

Dobrý zdravotní stav na holubníku? Ano, po celé ty roky. Až na jednu výjimku, tuším v roce 2009, kdy jsem si svou vlastní nevědomostí na holubník zavlekl nějaký vir, ale hned jsem se z té chyby poučil. Od té doby infekční nákazu na holubníku neznám.

Kvalitní chovné páry od stejné linie? Ano. Kvalitních linií tipplerů od předních evropských chovatelů mám několik (Klačar, Shannon, Kocholl, Hughes, Boden), držím je čisté a odchovávám v podstatě od stejných párů, které mi v minulosti dávaly velmi schopná holoubata. Nyní, když chovný import zestárl a mnoho z nich již zemřelo stářím, odchovávám od jejich vyzkoušených holoubat a kvalita zůstává.

Štěstí aneb klika? Po dlouhou dobu mi většinou štěstí přálo až na poslední roky, kdy se mi do sousedství nastěhovaly dva páry jestřábů, několik krahujců a nastaly masakry. Koncem roku 2017 mě připravily o většinu starých i mladých holubů. Odzkoušený zbytek jsem dal do chovu. V roce 2018 jsem tudíž neměl žádné staré do soutěží a s mladými se mi bez úhony podařilo zalétnout jen dvě soutěže. V roce 2019 jsem všechny soutěže vynechal. V roce 2020 se mi podařilo natrénovat jedno hejno mladých, se kterým jsem se zúčastnil jedné soutěže. Během prvního tréninku po soutěži mi jednoho z hejna dravec zlikvidoval a neměl jsem pak podle pravidel dostatečný počet kusů do další soutěže. Mohl jsem sice odchovávat, trénovat a soutěžit, za předpokladu, že bych průběžně krmil dravce svými nejlepšími holuby (tipplerkáři totiž zpravidla trénují jen to nejlepší, co na holubníku mají) a doufat, že mi do soutěží zbude alespoň nějaký ten kus. Rozhodl jsem se však v roce 2021 raději omezit četnost tréninků.

Pravidelnost? Při krmení jí stále zachovávám, ale při trénincích již bohužel ne. Poté, co se ode mne štěstí odvrátilo jsem se rozhodl trénovat velice nepravidelně a s velkými časovými rozestupy, abych dravce zmátl a neposkytoval mu denní obživu. Začal jsem trénovat zhruba jednou, dvakrát do měsíce, což sice úměrně snížilo počet ztrát, ale současně neumožnilo dostat holuby do formy. Navíc, holubi po dlouhé době zavření uvnitř přestali ochotně zaskakovat a užívali si čerstvého vzduchu a sluníčka. A někteří z nich až do večerní doby krmení. Ani se jim nedivím, je to důsledek nepravidelnosti při trénincích. Konec analýzy.