Bobr evropský

Bobr evropský

Castor fiber

Charakteristika

Hlava s tělem 75 až 100 cm, ocas 25 až 35 cm, hmotnost až přes 30 kg. Dospělé bobry nelze už pro jejich velikost zaměnit s žádným jiným hlodavcem. Váži dokonce víc než srny, ačkoliv vůbec nepůsobí - především jsou-li ve vodě - robustním dojmem. Typickým poznávacím znakem bobra je zploštělý ocas. Ve vodě slouží zvířeti k ponořování a vynořování, ale i jako kormidlo při plavání. Navíc je používán k signalizaci - mohutným dodaleka slyšitelným úderem o vodní hladinu je oznámeno všem členům kolonie blížící se nebezpečí. Někdy lidé považují velké ondatry za mladé bobry. Ondatry však mají kulatý a daleko tenčí ocas, který se při plavání hadovitě pohybuje ze strany na stranu. Bobří ocas je potažený silnou kůží pokrytou zrohovatělými šupinami a není porostlý srstí. Na souši se o něj bobr opírá. Zadní nohy má opatřené plovacími blánami nataženými mezi prsty. Bobři velmi dobře plavou a potápějí se. Naproti tomu na souši vypadají jejich pohyby neohrabaně a těžkopádně. Bobří srst je velmi hustá a díky mastným výměškům řitních žláz i nesmáčivá. Spodní vrstva srsti je hedvábně měkká a je překrytá silnějšími svrchními chlupy.

Výskyt

Louky podél řek a jezerní břehy s porostem měkkých dřevin představují typické životní prostředí bobra. Bobr evropský si sám vylepšuje své životní podmínky tím, že buduje na potocích hráze a vytváří tak malá jezera. Až do 17. a 18. století byl ostrůvkovitě rozšířen po území téměř celé Evropy a dále v severní a střední Asii. V Severní Americe jej zastupuje příbuzný bobr kanadský (Castor canadensis). Oba tyto druhy byly v posledních 200 letech tak pronásledovány, že do značné míry vymizely a teprve po mnoha pokusech se je podařilo znovu vysadit alespoň na části území, které dříve obývaly. (Viz také níže.)

Způsob života

Bobři žijí pospolitě v rodinách, které někdy vytvářejí celé kolonie. Teritorium obývané takovou kolonií se rozkládá v závislosti na kvalitě stromů v délce 0,5-2,5 km podél břehů vodního toku. Revír bobří komunity však není ohraničen tak ostře, jako je tomu například u některých druhů ptáků. Na vhodném místě se nachází „bobří hrad". Často jej bobři vyhrabávají v břehu, jestliže je tento břeh dost vysoký. V takovém případě je zevně téměř nepostřehnutelný. U nízkých břehů zakrývají větvemi a bahnem vchod do nory, ve které žijí, a tak vzniká hrad z větví. V případě, že je okolí zcela ploché, a zejména když si bobři sami vytvořili malé jezero, budují svůj hrad ze silných klacků přímo ve vodě. Takový bobří hrad může mít základnu o velikosti 20-30 čtverečních metrů a dosahovat výše až 2 metrů. U všech zmíněných typů bobřích hradů se vchod nachází vždy pod vodou. Hlavním smyslem budování hrází je zvýšení vodní hladiny do takové úrovně, aby všechny vchody do bobřího hradu byly po celý rok pod vodou. Tak jsou hrady chráněny před vniknutím nepřítele anebo chladného zimního vzduchu.

Jestliže přírodní podmínky zaručují, že hladina vody je stále dostatečně vysoká, nestavějí bobři žádné hráze.

Potrava

Bobři jsou výluční býložravci. Během letní části roku se živí převážně měkkými, nezdřevnatělými částmi rostlin a výhonky, které se vyskytují na březích vodních toků a ve vodě. Jakmile skončí vegetační období, jsou nuceni přejít na jiný druh stravy, protože neupadají do zimního spánku. Začínají kácet stromy a stahovat kůru především z větviček a větších větví. Kůra poskytuje i v zimním období dostatek živin, které stačí bobrům k životu. Kůra však vedle toho obsahuje také látky, které mají tuto živou tkáň stromu chránit před zvířaty. Například kyselina tříslová způsobuje srážení bílkovin a zvířata ji jako příměs v potravě nesnášejí. Bobr se proto omezuje při výběru kůry pro svou potravu na zcela určité druhy a skupiny měkkých dřevin, jako jsou např. osika, bílý a černý topol, různé druhy vrb apod. Jiným stromům jako například olším se vyhýbají. Velmi dlouhé slepé střevo obsahuje bakterie, které svojí činností podporují trávení a zamezují nepříznivým účinkům některých látek, jako je např. kyselina salicylová, obsažená v kůře vrby, či saponinům a tříslovinám. Přesto je přechod od potravy představované bylinami na kůru stromů kritickým obdobím pro život bobra a zvláště pak pro mláďata. Jejich trávicí ústrojí se musí pomalu přizpůsobovat novému druhu potravy a mladí bobři se musejí naučit rozlišovat poživatelné a nepoživatelné druhy kůr. Nejšťavnatější partie se nacházejí nahoře v koruně stromů, zatímco kmen a jeho hlavní větve jsou pokryty většinou hrubou a nestravitelnou kůrou. Protože pro bobry v důsledku jejich značné tělesné hmotnosti velmi obtížné šplhat do korun stromů, mohou se dostat k větvím, na kterých je pro ně dobře stravitelná kůra, jedině tak, že strom pokácejí.

Dělají to tak, že kmen okusují rovnoměrně ze všech stran ve výšce několika decimetrů nad zemí, až se strom vlastní vahou skácí na zem. Bobři porážejí stromy na březích vodních toků tak, aby padaly větvemi do vody. Pak k nim mohou snadno doplavat, odkusovat je a dopravovat na místa, kde si shromažďují potravu. Někdy si za účelem stahování materiálu budují speciální kanály. Na začátku zimy vytvářejí z větví jakési vory, které sice za mrazivého počasí na vodě zamrznou, ale větve a jejich kůra jsou pro bobra dosažitelné zespoda, z vody pod ledem. Takovýto způsob ukládání potravy zaručuje, že kůra na větvích je stále čerstvá a bobři nejsou nuceni kácet v silných mrazech nové stromy. Při okusování kůry ze zcela tenkých větviček používají bobři velmi šikovně přední tlapky, kterými si větvičky přidržují. Na poražení jedné vrby o průměru kmene 20 cm potřebuje dospělý bobr evropský necelou noc.

Rozmnožování

K páření dochází v pozdním létě. Mláďata (většinou 3-5) se rodí po 105 dnech březosti. Před jejich narozením opouští sameček rodinnou noru a samička se stará o mláďata po dobu 2 měsíců sama. Když mláďata dorostou do velikosti ondatry, vezme je samička do tlap a vynese je pod vodou až k ústí chodby. Tady se mladí bobři poprvé vynoří nad hladinu. Od tohoto okamžiku je lze na tomto místě často pozorovat. Hrají si ve vodě, plavou a stříkají kolem sebe. Když dosáhnou věku tří let, jsou už natolik vyspělí, že opouštějí revír svých rodičů. Ve čtyřech létech jsou už pohlavně zralí a snaží se založit svůj vlastní revír. V zajetí se bobr dožívá až 35 let. Nepřátelé: Bobři nemají mezi šelmami žádné opravdové nepřátele. Dovedou se totiž velice dobře bránit. Nemoci snižují jejich stavy jedině tehdy, když na jednom místě žije příliš velké množství jedinců.

Další zajímavosti

V polovině minulého století byl bobr v Evropě s výjimkou pěti nepatrných reliktních výskytů v Norsku, na dolní Rhóně, na Labi mezi městy Dessau a Magdeburk a na dvou místech v Rusku téměř úplně vyhuben. Přibližně o 100 let později začali lidé vynakládat značné úsilí, aby bobry do oblastí jejich dřívějšího výskytu znovu vysadili. Podařilo se znovu je vrátit na celé území Švédská a také Finska. Jedná se však o bobra kanadského, který se zde úspěšně množí a vytlačuje nyní v těchto oblastech bobra evropského. Jeho početní stavy jsou natolik vysoké, že je možné ho znovu lovit. Také v bývalém Sovětském svazu byli bobři znovu vysazeni v rozsáhlých oblastech, ve kterých se vyskytovali už dříve.

V posledních desetiletí byly učiněny pokusy v znovu vysazení bobra ve všech evropských státech vyjma Řecka a Albánie. U nás byl bobr evropský vysazen v r. 1993 na Olomoucku, proniká však na naše území i po Dunaji a jednotlivé kusy se nacházejí i na jižní Moravě. Bobr je u nás přísně chráněný, stejně jako jinde v Evropě. Avšak vlivem chaotického a někdy i nepromyšleného znovu vysazení se bobr dostal do oblastí, kde páchá značné škody (např. v ovocných sadech), a zde se pak uvažuje o jeho početní regulaci.

Názvy ve světě

Bobr evropský

Anglicky: Eurasian Beaver, Dánsky: Bæver, Holandsky: Bever, Chorvatsky: Europski dabar, Maďarsky: Eurázsiai hód, Německy: Europäischer Biber, Rumunsky: Castor european, Rusky: Rečnoj bobr, Slovensky: Bobor vodný

Mohlo by vás také zajímat

Myš bobří,  Bobruška,  Zubr evropský,  Los evropský,  Jelen evropský dříve lesní,  Daněk evropský,  Norek evropský,  Bobr kanadský,  Gekon evropský,  Kroužkovec evropský